Štramberk a Zdeněk Burian

Ve Štramberku Burianovi žili do roku 1910, poté se rodina usídlila v Kopřivnici, kde si Ed. Burian, již ve vlastním domě čp. 330, otevřel stavitelskou živnost.

Anežka Hýlová (účetní Ed. B.): „Dohromady bylo přes třicet zedníků, po vesnicích rozházených. Měl kancelář u cesty (...) a nahoře ve věži Zdeňa kreslil jako jinoch.“

Eva Hochmanová-Burianová (dcera Zd. B.): „Tátův rodinný dům byl zajímavý. Měl věžičku, několik rozlehlých pokojů, velkou kuchyň, kabinet a pracovnu hned vedle vchodu. (...) Děda nás s maminkou rád vozil po širém okolí. Dostali jsme se až k vrchu Kotouči, který je památný nálezy pozůstatků neandertálského člověka. Je mnohokrát zachycen na tátových pérovkách i olejomalbách v souvislosti s tamějším osídlením pravěkými lidmi.“

Bratr Zd. Buriana Karel se vyučil pekařem u štramberského mistra V. Bajera (1. 12. 1914-1. 12. 1917).

Josef Čechmánek (kamarád Zd. B.): „Já byl o dva roky starší, a tak není divu, že jsem se kamarádil spíše se Zdeňovým bratrem Karlem. Chodíval jsem k Burianům občas na návštěvu, paní Hermína nám vždycky vyprávěla pohádky. Vzpomínám si velmi dobře, že kluci měli v pokoji jednu zeď natřenou omyvatelnou bílou barvou a oba na ni kreslili. Zdeňa většinou kovboje, Toma Mixe apod., a taky piráty. Malovali opravdu dobře, ve škole jim jejich obrázky často vystavovali.“

Štramberk na počátku 20. století žil velmi intenzivním výtvarným životem, patřil mezi nejvyhledávanější umělecká centra. Malířské salóny, které zde od roku 1903 (resp. 1910-1927) pořádal MUDr. Ad. Hrstka se svými spolupracovníky v budově školy pod Kotoučem, měly nemalý vliv na Zdeňkovu probouzející se malířskou duši. Některé z umělců musel mladý adept výtvarného umění potkávat při svých toulkách městem přímo v plenéru, vždyť mnohá díla, kupř. Blažíčkova, Panuškova, Jaroňkova, Lolkova, Hudečkova a dalších, vznikala právě zde. V roce 1913 ve Štramberku dokonce vystavoval i Jakub Obrovský, Zdeňkův pozdější profesor na Akademii. Pochopení začínající mladý výtvarník nalézal především u své matky:

A. Hýlová: „Táta říkal – nebuď malířem, budeš čistit kliky. Když byli kluci malí, sedávala matka – tenkrát se odstěhovali na Štramberk, na náměstí u Dreslerů (teď je tam pan Jura, co má dceru Dreslerovu) – a dívala se, jak malíři mají postavené ty podstavce a vydržela i půl dne se dívat. Ona to obdivovala, Zdeňu podporovala.“

Výrazný malířský talent prokázal malý Zdeněk již na obecné a později i měšťanské škole, a tak není divu, že malý výtvarník neunikl pozornosti učitele kreslení, veřovického výtvarníka Adolfa Pítr-Bartoně (1879-1925, učil měřictví, rýsování a kreslení), který jej doporučil ke studiu na umělecké škole.

PĚTITŘÍDNÍ OBECNÁ ŠKOLA V KOPŘIVNICI (dnes ZUŠ Zdeňka Buriana)
Zdeněk nastoupil 16. 9. 1910 v pěti a půl letech a docházku přerušil 23. 12. 1914 (5. ročník dokončil v Brně)

VEŘEJNÁ MĚŠŤANSKÁ ŠKOLA CHLAPECKÁ V KOPŘIVNICI (dnes VOŠ, SOŠ a SOU)
Zdeněk nastoupil 8. 3. 1916 (do 2. pololetí 1. ročníku přestoupil z Brna) a docházku ukončil 28. 6. 1919. Mezi 37 spolužáky bylo 10 ze Štramberka: Blažek Zdeněk (čp. 138), Geryk Ladislav (čp. 358), Hykel Alois (čp. 461), Jašek Viktor (čp. 239), Jurák Robert (čp. 184), Lacka Vladimír (čp. 15), Neuschl Svatopluk (čp. 102), Ostrčil Jan (čp. 42), Petráš Adolf (čp. 175) a Sopuch Cyril (čp. 190)

„Z polské silnice“, 12. 1. 1917

Cyril Sopuch: „Na Zdeňka Buriana se pamatuji moc dobře. Chodili jsme spolu do měšťanky v Kopřivnici. Obecnou jsem navštěvoval ve Štramberku, v té překrásné škole, která stále ještě stojí. Vzpomínám si, bylo to v roce 1912, jak jsem otci pomáhal stavět krov na našem domě. Tehdy nás přišel navštívit i pan Eduard, to víte, on takové práci rozuměl. Přivedl s sebou i malého chlapce, tak asi v mém věku. Byl to Zdeněk Burian. Bylo to naše první setkání ještě před nástupem na měšťanku. Já se s ním vlastně mimo třídu ani moc neviděl. On to byl moc nadaný chlapec. Už ve škole dobře kreslil a byl to dobrý člověk, to se pozná. Náš nejoblíbenější kantor byl Bartoň. To byl vynikající učitel a velký dobrák. Moc dobře hrál na housle a kreslil. Měl výjimečně dobré srdce. Byl to skutečný přítel, víte, ne jen učitel.“
 

Zd. Burian: „Když jsem byl kluk, měl jsem na okně každý večer připravený papír, a když byl pěkný západ slunce, hned jsem to maloval. A to se ví, obloha se pořád mění. Během času jsem docílil takovou rychlost v akvarelu, že jsem to skutečně byl schopen zachytit. (...) Už jako chlapec jsem rád kreslil. Ogar z vesnice – copak já věděl, jak vypadá běloba? (...) Bratr šel studovat na techniku a já jsem se měl stát lesníkem, protože půl hodiny od nás byla lesnická škola. Náš učitel kreslení Bartoň, který opravdu vynikal smyslem pro umění, přišel jednou k nám (to mi mohlo být tak dvanáct, třináct) a řekl, že bych měl jít na uměleckou průmyslovou školu, že moje obrázky jsou na školní výstavě vždycky nejlepší a mám talent. Táta řekl, že je to vyloučeno, že dva syny na studiích neuživí. Ale ten učitel Bartoň přišel ještě jednou a řekl, abychom to zkusili. Maminka nějak sehnala tři stovky, nasedli jsme do vlaku a jeli do Prahy. Měli jsme tu známého, pana lékárníka Libertina (ze Štramberka – pozn. autora). U něho jsme se ubytovali. Zavedl nás ke svému příteli, malíři Janu Gothovi. Ukázal jsem mu své práce, podíval se na ně a řekl: kdepak, tohle není na Umprum, to je na Akademii. To znamenalo jít za prof. Švabinským. Bydlel ve starém domě naproti Hybernů, vysoko ve věži. Maminka zazvonila, Švabinský otevřel a ona mu na prahu vyložila, o co jde. Podíval se na nás a řekl: „Právě leptám. Přijďte za čtrnáct dní!" Za čtrnáct dní jsme u něho zazvonili znovu. Přijal nás, uvedl dál a moje obrázky si prohlédl. Choval se ke mně moc hezky, řekl mi, abych dělal zkoušky na Akademii. Odvážil jsem se. Složil jsem pak třídenní zkoušku, a to přímo do druhého ročníku; prof. Nechleba dokonce navrhoval hned třetí.“ (Zkušební komisi tvořili Švabinský, Hynais, Bukovac a Obrovský. Zd. Burian byl zapsán 24. 10. 1919 jako mimořádný student a nastoupil do I. semestru Všeobecné malířské školy, vedené prof. Obrovským; během zimního semestru přestoupil do 2. ročníku - pozn. autora). Takový úspěch jsme nemohli nechat jen tak být. Maminka mi řekla: Nemůžu ti dát žádné peníze. Musíš se v Praze uživit sám. Dokážeš to? Řekl jsem jí: Dokážu to. Asi bych to neřekl, kdybych věděl, jaká hrůza mě čeká. Bylo mi 14 let a mým kolegům na Akademii kolem dvaceti, takže byli o šest a taky o osm let starší. Pochopitelně mě přezírali, nedružili se se mnou, a tak začala moje osamělost, která určila můj život podnes. Ale nezájem kolegů nebyl to největší zlo. Hůře se snášel hlad. (...) Ale já si na ty zlé doby nestěžuju. Člověk tenkrát ztvrdnul a poznal, že hodně snese. Když poznáte život z žabí perspektivy, přestanete se bát smrti. Umíral jsem dvakrát, a žádný dojem to na mě neudělalo. A poznáte také, jak jsou lidé tvrdí a necitelní. Když jsem několikrát spal pod železničním mostem, pozoroval jsem, jak ráno odváželi nezaměstnané, kteří tam leželi přikrytí novinami a přes noc zmrzli podchlazením a vysílením. A lidé chodili kolem nevšímavě. Celkem to ale byla dobrá škola a od té doby vím, že hlad je zdravý, pokud ovšem člověk neumře. První obědy jsem poznal až na vojně. Nebyl bych to vydržel, kdybych neměl za sebou školu od těch nejlepších učitelů: J. Londona, T. Setona, R. Kiplinga, Z. Greye a zejména R. Beache. Ti mě naučili, že nejdůležitější vlastností pro život jsou houževnatost, sebezapření a kázeň."

„Maminka“, 1919

Od této chvíle až do konce svého života zůstal věrný dobrodružnému žánru a vytvořil práce, které nás nikdy nepřestanou udivovat svou sugestivní dokonalostí. První knihu Dobrodružství Davida Balfoura R. L. Stevensona ilustroval v 16 letech, poslední pak o 60 let později. Mezitím se jen jakoby mimochodem stal jedním z nejproslulejších malířů pravěku 2. pol. 20. století.

„Homo sapiens neanderthalensis - Šipecký
člověk pod Kotoučem“, 1953

Neobyčejně silným inspiračním zdrojem, pokud jde o pravěkou (potažmo i dobrodružnou) tematiku, se stala Zdeňkovi štramberská jeskyně Šipka, kde si jako chlapec často hrával.

Zdeněk ve věku, kdy pro sebe
objevil Šipku, nedatováno

Zd. Burian: „Pod Štramberkem zeje v boku obrovské vápencové hory otvor do jeskyně Šipky. Od našeho domu to bylo takových 12-13 minut. Tato jeskyně, která byla cílem našich dětských výprav, mě vzrušovala představami o životě podivných lidských tvorů, kteří ji před dávnými časy obývali. Našly se tam i spousty zbytků koster nejrůznější lovné zvěře. Představoval jsem si, když soumračné světlo padající propadlým stropem jeskyně začalo rozmazávat kontury zřícených balvanů, jak se za nimi choulí lidé v kožešinových cárech v temných chodbách, ozářených stále udržovaným ohněm. Viděl jsem jejich věčným hladem třeštící oči a jiné, zeleně svítící u vchodu na pozadí temné zimní noci. Viděl jsem také, jak tlupa vyzbrojená jen kameny a klacky, podléhá v nerovném boji se smečkou jeskynních hyen. Krvavá stopa posledního z tlupy směřovala zasněženým lesem pryč z místa urputného boje. (...) Vrch Kotouč – to bylo naše rejdiště! Psí kostelíky, Čertova díra, Šipka – tam se nacházely věci! Sám jsem měl i dost vzácnou sbírku nálezů z té oblasti.“

Jos. Čechmánek: „Se Zdeňou jsem se nevídal často, byl pořád v Šipce a vracíval se pozdě“.

Eva H.-Burianová: "Když si táta pořídil skicář, bylo mu necelých čtrnáct let. (...) Na prvních stránkách jsou postavy kopírované podle knih ilustrovaných Zdeňkovým „idolem" W. Pagetem. Od Robinsona Crusoe pokračoval k fotografiím E. S. Vráze, českého cestovatele. Pečlivě do detailu okopíroval dajacké meče a štíty se skalpy. Nikdy si nedělal rastr, přenášel objekt bez dlouhého rozmýšlení či poměřování, jak jsem ho i později pozorovala. U Dajaků lze už najít typický Burianův monogram, který používal po celý život. Mnohem později kreslil mladý Zdeněk do svého sešitu skalp Obžibveja — všimla jsem si moravské koncovky —, ozdobený pery a napjatý na obroučce, váček na tabák, slavnostní kalumet, obyčejné dýmky, skalpovací nůž a tomahawky s poznámkou "zavedené Evropany". Potom načrtl eskymáckého psa, muže se saněmi a trapera. Otcovy vůbec první kvaše a malby inkoustem z r. 1919 jsou podle Kořenského cestopisů, které mu učarovaly. Bylo jeho celoživotní touhou navštívit Nový Zéland a havajské souostroví. Ale byl odsouzen k tomu, aby nám ty krásné, vzdálené kraje posledního ráje jenom přiblížil svými mistrovskými díly. (...) U všech obrázků jsou názvy a popis pravěkých zvířat a rostlin, praobyvatel pozemských moří i jména současných tvorů a dokonce i milovaný Jasoň jeho chlapeckých let. (...) Na další stránce je Štramberk, vrch Kotouč, Psí kostelíky, rovněž odtamtud, jak vypadaly podle popisu z r. 1897, tedy v čase Maškova bádání. Pak podlehly zkáze.“

„Psí kostelíky z r. 1897“, 1954

Zdeněk, Jos. Čechmánek a Karel, nedatováno

Toto vzrušení světem pravěku v něm skrytě setrvávalo až do začátku 30. let a bylo by zůstalo nevyužito, nebýt šťastné náhody. V roce 1932 vyšla v Malém čtenáři povídka Lovci sobů a mamutů spisovatele, pedagoga, skautského činovníka a amatérského archeologa Eduarda Štorcha. Pět ilustrací Zd. Buriana, které tuto práci doprovázelo, zaujalo tehdejšího docenta Univerzity Karlovy v Praze paleontologa Josefa Augustu natolik, že malíři nabídl spolupráci – tentokrát na vědeckém základě. V roce 1937 ilustroval Zd. Burian rozšířenou knižní verzi Štorchovy povídky, nyní pod názvem Lovci mamutů.

Zd. Burian: „Tento pravěk, který jsem měl v krvi, ležel ladem až do chvíle, kdy jsem dostal do ruky obtahy rukopisu Ed. Štorcha. (...) Při čtení ožily mé dávné jeskynní sny včetně husí kůže, která mi tenkrát běžela po zádech. Prof. Štorch byl dokonale obeznámen se životem v pravěku, ale přesto mi ponechával svobodu vlastních představ. (...) Měl bych se zmínit o obtížích ilustrátorské práce, o té velké "porci roboty", kterou na hotových kresbách vidět není, o tom, jak malá knižní kresba vyžaduje někdy studií a příprav jako velký historický obraz atd. Ale každá práce má své obtíže, a Štorch dovede osladit ilustrátoru práci množstvím krásných lidských typů i nejrůznějších povah, líčením divokých krajin člověkem dosud nezvládnutých, podivných krojů a zbraní i obydlí, příhod veselých i tragických ... vše, co rád kreslím, nacházím v jeho knihách. (...) Knížku Lovci mamutů recenzoval prof. Josef Augusta, který od roku 1933 působil na geologicko-paleontologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze. Pozval si mne domů a předložil mi obrázek kostry diplodoka, býložravého veleještěra. Nakreslil jsem ho během dvaceti minut - zvířecí anatomii jsem dobře znal, vždyť jsem mezi zvířaty vyrostl. Měli jsme doma dva tažné a dva kočárové koně, psy, kočky. Na severních svazích Beskyd byla spousta zvěře, ještěrek, hadů, v oboře na Hukvaldech jsem pozoroval jeleny ... A mimochodem - koňská anatomie je pro všechny čtyřnožce směrodatná, změny v jejich svalstvu jsou jen nepatrné."

Neobyčejně tvůrčí dialog mezi malířem a vědcem trval až do konce profesorova života v roce 1968 a přinesl množství dokonalých uměleckých rekonstrukcí pravěkého světa, které dodnes tvoří zlatý fond světové paleontologie. Po smrti prof. Augusty pak Zd. Burian v načatém díle úspěšně pokračoval s dalšími vědeckými osobnostmi.

Zd. Burian: „Dnes je paleontologická věda tak rozsáhlá, že na ni jedinec samozřejmě nestačí. Pravěká rekonstrukce, to je týmová práce. Od počátku jsem proto vedle prof. Augusty spolupracoval i s kolektivem speciálně zaměřených odborníků. Například bez fytopaleontologa prof. Fr. Němejce by rozhodně nebyly moje pralesy tak věrohodné. Kritikou pomáhali i dr. Ferd. Prantl a asistent prof. Aleše Hrdličky antropolog prof. Jiří Malý. Pamatuji si jako dnes, jak se díval na obraz neandertálce, dlouho mlčel a řekl jenom: Nejlepší na světě. To mne samozřejmě velice těšilo. Dále to byli prof. V. Fetter a na zbraně a pazourkové nástroje prof. Jan Filip, u něhož jsem poprvé uviděl originály prací pravěkých lovců. Pracoval jsem rovněž s prof. Špinarem a dr. Vr. Mazákem. Ve svých knihách použili mých obrazů dr. Jan Jelínek, ředitel brněnského pavilónu Anthropos, dr. Josef Kleibl a dr. Josef Wolf.

Fantazie je v mých obrazech málo. Každý z vědců musí dbát na své renomé, a proto se neodváží „fantazírovat". To si dovoluji já, když uvažuji, zda namalovat výjev při východu či západu slunce, zda v bouři či za sluneční pohody. Vznik obrazu je opravdu namáhavý a odpovědný. Při paleontologických rekonstrukcích záleží na maximální přesnosti i zkušenostech. Dostanu kostru, někdy neúplnou, její fotografii. Samozřejmě, i když znám lidskou anatomii, netroufal bych si neznámou kostru sestavit tak, jak to dovede vědec. (...) Není možné vzít plátno, paletu a začít hned malovat. Nejprve předchází několik kreseb, kde základem je právě kostra. Konečně mám schválený tvar zvířete, jeho hlavy, končetin v pohybu... Pak teprve je udělám na kusu papíru v barvách a konečně ve velkém formátu na plátno. (...) Vezměte si takový příklad: najdou se čtyři stopy, čtyři otisky nohou pravěkého ještěra. Z jejich vzdáleností, tedy z délky kroku zvířete, lze vypočíst výšku v lopatkách a v pánvi. Složitější je už určování tvaru ocasu a hlavy. Tady musíme vzít na pomoc obdobné kosterní nálezy a potom je porovnáváme s dnešními příbuznými zvířete. Například pravěký ještěr styracosaurus, dlouhý osm metrů, má dnes v Mexiku již zdegenerovaného, velmi vzdáleného příbuzného, který neměří ani půl metru. (...) Jenom rekonstrukce zvířat, to by pro malíře bylo málo. Tvořím z jednotlivých stavebních prvků složitější kompozice. Dostanu stručný popis fauny, flóry a geologických podmínek. Celkové uspořádání potom záleží na mně, a je to mnohdy věc velmi složitá.“
 

Na projížďce: (zleva) Eduard, Eva
a Františka Burianovi, foto Zdeněk, nedatováno

Umělcovy práce byly vydány ve více než 20 jazycích světa a patří i dnes, 44 let po malířově smrti, k vysoce respektovaným „vizionářským“ dílům na poli vědecké paleontologické a antropologické umělecké rekonstrukce. Za všechny tituly jmenujme kupř. J. Augusta, Divy prasvěta. Praha 1942, J. Augusta, Versteinerte Welt. Leipzig-Jena-Berlin 1962, F. C. Howell, Early Man. New York 1966, Zd. Špinar, Life before Man. London 1972, J. Kleibl, Menschen der Urzeit. Stuttgart, 1975, S. Fishbein, Our Continent. Washington 1976, J. Wolf, Menschen der Urzeit. Hanau 1977, J. Beneš, Prehistoric Animals and Plants. London 1979 a V. Mazák, Prehistoric Man. Londýn 1980. Mnohé tituly vycházely v jazykových mutacích a reedicích, přesné množství je nesnadné určit. V databázi Národní knihovny nejsou všechna vydání a v soukromých sbírkách je lze obtížně dohledat. Prof. Jos. Wolf mi na dotaz o počtu cizojazyčných variant své knihy před lety napsal, cituji: "(...) Skutečnost, že tato kniha vyšla celkem v devíti německých vydáních, šesti francouzských a italských, ve dvojí anglické a americké verzi, dvakrát ve skandinávských jazycích, ale také dvakrát v polštině a maďarštině v celkovém nákladu jeden milion výtisků, je též jedním z dokladů její mimořádné hodnoty. Kniha vyšla dokonce i ve slepeckém písmu a v příštích letech se chystá její vydání v ruském, řeckém a dalších jazycích. Nejprestižnějším se stalo její vydání v japonštině. Jako pravděpodobně poslední se chystá vydání v češtině a ve slovenském jazyce. Bude to zároveň vydání rozšířené o novou závěrečnou kapitolu "Člověk a jeho dějiny" s dosud nevydanými Burianovými ilustracemi".

Zd. Burian: „Antropologové mi přinášejí přesné fotografie z muzeí, soukromých sbírek i univerzit. Sestavenou lebku si vykopíruji, rozkreslím profil i en face, propočítám poměry, které musím neustále hlídat při zvětšování nebo zmenšování — výška nadočnicových oblouků, délka nosu. Potom na základě anatomických znalostí nasazuji svaly. To za den zhruba mám. K této práci se asi za týden vracím a teď uvažuji: Kde ten člověk žil? V pralese či na horké poušti nebo ve stepi? Poučuji se ze života těch, kteří dodnes v podobných podmínkách žijí. Vždyť dosud jsou na naší zemi lidé, kteří nemají vlasy, ale vyloženou srst, která nepotřebuje nůžky, opotřebovává se a pomalu znovu dorůstá. Tyto typy najdete v jižní Asii, ve střední Africe a ve vnitrozemí Nové Guineje. Příroda vyzbrojuje tvory vždy tak, aby byli schopni uhájit svůj život. Člověk, který nevynalezl řezací nástroj nebo dokonce nůžky, byl přizpůsoben tak, aby mu dlouhé vlasy nevadily při lovu. Vždyť kolikrát stačí závan větru a ta vteřina, kdy by vlasy spadly přes oči, může rozhodnout v jeho neprospěch. (...) Mladý Leakey, syn doktora L. S. B. Leakeye, nalezl u Rudolfova jezera zbytky člověka. Zprvu se domníval, že jde o ženu neznámého typu, kterému dali vědci číslo 1470. Dělal jsem rekonstrukci a stále jsem se nemohl smířit s domněnkou, že jde o ženu. Vycházel mi z toho muž a také jsem muže vytvořil. V okolí Rudolfova jezera výzkum pokračoval a nálezů bylo stále víc. Antropologové se shodli na tom, že domnělý člověk číslo 1470 — je muž — známý Homo habilis. (...)

Nebo zánik skupiny australopiteků — tří mužů, ženy a dvou dětí, jak byli objeveni v Etiopii v bahně. Jejich kostry — to je skutečnost. Když jsem začal pracovat na tomto výjevu, hodně jsem nejprve přemýšlel, jak to namalovat, aby jejich smrt vypadala věrohodně. Začal jsem s ranním úsvitem a přívalem vody, ve kterém se snaží zachránit. Avšak během malování jsem přišel na to, že je to vyloučeno. Tito lidé měli ještě spolehlivé instinkty jako všechna zvířata, je přece nemožné, aby je hukot vody neprobudil, jestliže tam někde spali pod keři. Nakonec jsem vše vyřešil takto: Je hluboká noc, kdesi v dálce zuří bouře. Voda pomalu stoupá, až pojednou rychle vtrhne obrovskou silou do vyschlého vádí... Rozumějte: od vědců dostávám výhradně spolehlivé informace, plně ověřitelné, ale při malování pak přicházím na věci, které si musím vyřešit sám. Po několika schůzkách jsme se s prof. Špinarem nakonec shodli, že se to mohlo odehrát jedině tak, jak jsem to popsal. Takovýto menší obraz se dá promalovat za čtyři dni, týden. Předchozí příprava dá ovšem mnohem více práce než samotné malování a pak ještě dojde k nutným opravám po dohodě s vědcem.“

„Štramberk s Kotoučem“, skica, nedatováno

„Štramberk. Kotouč. Morava“, nedatováno

„Kotouč – konec 19. století“, skica, nedatováno

Vedle knih Ed. Štorcha se tematice pravěku, přímo inspirované jeskyní Šipkou, věnoval malíř i v pozdějších letech. Mezi veřejnosti spíše neznámé obrazy patří olej Noc (1950, klasickými díly lze nazvat olej Homo sapiens neanderthalensis / Šipecký člověk pod Kotoučem (1953), perokresbu Neandertálský lovec pod vrchem Kotoučem (1955) či olej Neandertálci pod vrchem Kotoučem (1958), nepřímo se k tématu vztahují mnohá díla zachycující život lovců jeskynních medvědů apod. Obraz Homo sapiens neanderthalensis věnoval Zd. Burian v roce 1956 Lašskému muzeu v Kopřivnici, jak vyplývá z malířovy korespondence se správcem muzea, panem Emilem Hanzelkou:

Zd. Burian, 28. 3. 1953 : „(...) Mám radost z Vaší zprávy o Lašském muzeu, a protože právě v našem kraji se nachází v celém vědeckém světě známá jeskyně Šipka, bydliště člověka Neandertálského, bude dobře, budete-li mít v muzeu něco o tomto člověku. (...) Pracuji právě na obraze obyvatelů Šipky s Kotoučem v pozadí. Rád bych tam dostal Kotouč z nejpříkřejší strany (lom). Doposud jsem však nesehnal nic, co by mne poučilo, jak vypadala tato strana Kotouče před otevřením lomu. V případě, že byste věděl o nějakém takovém starém obrázku, prosil bych Vás o laskavé zapůjčení. Během týdne bych to vrátil. Myslím, že některá ze studií k tomuto obrazu by se dobře do muzea hodila.“

E. Hanzelka, 7. 4. 1953: „(...) Jelikož sbírky z průzkumu prof. Mašky ze Šipky a z Kotouče s pověstnou čelistí pračlověka byly Němci zničeny v mikulovském zámku, připadl jsem na myšlenku prozkoumat vyvážku ze Šipky, která nachází se v množství asi 300 m³ na haldě před Šipkou. R. 1950 prosel a vypral jsem asi 1 m³ této vyvážky a našel jsem v ní 1100 nálezů, počítaje v to ovšem i drobné střepiny eratiky a kostí. Našel jsem však i hodnotné předměty jako křemencové a pazourkové čepelky, klíny, zuby jeskynního medvěda a jiné zajímavosti. Až archeologové prozkoumají celou haldu, získáme novou sbírku po šipeckých kulturách. (...).“

Zd. Burian, 15. 6. 1953: „(...) Promiňte, že v důsledku posledních událostí a v důsledku ztráty veškerých úspor odpovídám teprve nyní na Váš poslední dopis. Musel jsem převzít ihned jiné práce, abych nezůstal úplně bez prostředků, poněvadž na lidi naší kategorie vláda vůbec nepamatovala. (...) Na obraze s Kotoučem jsem ovšem musel přestat pracovat, takže ten už na Vaší výstavce nebude, ani některé studie k tomuto obrazu. Škoda, že jsem to nemohl dokončit před měnovou reformou.(...).“

Zd. Burian, 17. 2. 1955: „(...) Obraz obyvatelů Šipky je dokončen, ale Nár. Muzeum si jej vyžádalo pro výstavu. Nyní je už zase u mne, dám si obraz ještě ofotografovat a jakmile dostanu dobré kopie a bednu, odešlu Vám to. Odeslání ještě oznámím.“

E. Hanzelka, 5. 6. 1955: „(...) Na schůzi Muzejní subkomise MNV v Kopřivnici překvapil jsem všechny přítomné zprávou, že jste se rozhodl darovat našemu muzeu Vaše dílo „Šipecký pračlověk“ v originále. (...) Vaše vzácné dílo ohodnotí naše muzeum měrou netušenou. (...).“

Zd. Burian, 5. 7. 1955: „(...) Obraz, který jste vhodně pojmenoval „Šipecký pračlověk“ bude nyní reprodukován v díle „Po stopách vývoje člověka“ od J. Malé, vdovy po prof. Malém, asistentu Dr. Aleše Hrdličky. Právě je v reprodukci a po prázdninách Vám obraz budu moci odeslat; rovněž knihu, která vyjde asi koncem roku. (...).“

Zd. Burian, 11. 5. 1956: „(...) Sděluji Vám, že v nakladatelství Orbis „překročili“ plán asi o ¾ roku. Konečně mám obraz doma a po vyčištění – asi během 4-5 dnů obraz odešlu. (...) Budete asi potřebovat pod obraz nějakou legendu. Obraz byl reprodukován za vědecké spolupráce univ. prof. Dra Jos. Augusty a Dra J. Malého, asistenta českoamerického anthropologa Dra Aleše Hrdličky. Nepředstavuje samozřejmě nějaký manželský párek, nýbrž zbytky nevelké tlupy. Tyto tlupy často vyhynuly úplně, protože proti některým šelmám, jako kupř. jeskynním hyenám, jedinou zbraní byl vlastně oheň. Hyeny žily ve smečkách. Vápencová kra Kotouč se podle úsudku geologů za posledních 50 000 let nijak patrně nezměnila. Změny se týkají pouze porostu“.

Emil Hanzelka, 26. 5. 1956: „(...) Sděluji Vám, že originál „Šipecký člověk“ v pořádku došel. Projevujeme Vám náš srdečný dík za tento vzácný dar. Ovšem pouhý projev díků je nedostačující. Vaše šlechetnost a zájem o naše muzeum musí být hlouběji zhodnocena. Obraz je instalován jako zlatý hřeb v archeologické expozici našeho muzea a budí již nyní velikou pozornost návštěvníků. (...).“

„Neandertálský lovec pod vrchem Kotoučem“, 1955

„Neandertálci pod vrchem Kotoučem“, 1958

Co vytváří čarovnou atmosféru Burianova díla? Vedle mistrného uchopení světla a kompozice samotné je to především věrohodnost, dokonalé autorovo ztotožnění se s tématem či příběhem. Zdá se nám, že to vše malíř nějakým záhadným způsobem musel prožít a přitom máme pocit, jako bychom se i my sami stávali účastníky tohoto děje. Zd. Burian tvořil své neobyčejné světy na základě geniální intuice, umocněné vlastním prožitkem, často srovnatelným s literární předlohou. Je to patrné právě u dobrodružné ilustrace a je zřejmé, že tento umělec se tak stal ideálním malířem tohoto žánru.

John Huston (americký režisér slavného filmu Moby Dick z roku 1956): „Když jsem hledal typ, krásný záběr, jeho dynamiku a především tolik obdivovanou poezii filmu, obrátil jsem se k velkolepým kresbám českého malíře Zd. Buriana.“

Zd. Burian: „Z čeho pramení moje sympatie k dobrodružné literatuře? Od jedenácti let jsem si kreslil národopisné obrázky. Podle skutečnosti, Vrázových a Kořenského cestopisných fotografií, kukátkových panoramat. Když jsem v časopise viděl kresbu nebo fotografii lidského typu, exotického oděvu, nástroje, obydlí nebo zbraně, okamžitě jsem si to nakreslil. A národopis, to je přece dobrodružství! (...) Romantika... Co je to romantika? Tak tomu říkáme my dospělí, když naše děti si začnou stavět na zahradě stany, vystýlat je přikrývkami a opatřovat primitivním zařízením. Brzy - už asi v jedenácti letech - převládne však touha pro táboření ne na zahradě v dohledu rodičů, ale v lesní samotě, na břehu řeky, kde by se dalo pod hvězdami a v kruhu spřízněných, čistých mladých duší snít o dálkách, mořích, lodích a neznámých světech. (...) Proč mne upoutala právě dobrodružná literatura? Snad je to tím, že jsem vyrostl na Beskydsku mezi koňmi. Když jsem přesídlil z venkova do města, byla to pro mne velká změna, nemohl jsem si v Praze zvyknout. Ventilem byl tramping. Romantika dobrá a prospěšná. To městské zotročení jsme si tehdy vyrovnávali pobytem v přírodě a četbou. (...) Ty trampské sny o údolích plných večerních červánků, o větru v sosnách, Mannitouovy písně na vrcholech skal, to mě uchvacovalo svým tajemným kouzlem dálek. Víte, tahle literatura podporuje to, co je v každém klukovi: vědomí čestnosti, hrdinství, vítězství spravedlnosti – vědomí, že je muž. Tyhle knížky vedou lidi k životu v přírodě, bez alkoholu, k zdatnosti i poctivosti. To vám potvrdí každý starý i ti noví trampové. Žili jsme jako praví zálesáci, spali jsme pod širákem a v lednu jsme se koupali v Sázavě. V Tatrách jsme zažili pěkná dobrodružství a z jižního Slovenska jsme se vrátili do černa spálení sluncem a plní nádherných vzpomínek na přírodní ráj a svobodný život. Nevím jak je to dnes, ale tehdy trampovat znamenalo zachovávat ducha čestnosti, džentlmenství a úcty k ženě. (...).

Já když teď něco potřebuji, nemusím vůbec nikam chodit. Všechno mám doma. To je náskok! A při ilustraci moc důležitý. Pročtu knížku, poznamenám si scény a náladu, protože první čtení nechá v člověku ten největší dojem, a už si to hned musím zařadit: století, kroje … copak bych udělal, kdybych najednou zůstal třebas na tom, jaká byla pistole z roku 1850 nebo jak vypadal vikingský člun? Nemohu přece pokaždé uprostřed práce běžet do muzea. Musím malovat, dokud to vidím v hlavě. A abych to viděl vcelku, musím dokonale znát zvláštnosti každého jevu v jeho dobovém zarámování, zvyky, lidské typy, nejrůznější drobnosti soudobých rekvizit.

Vlastně jsem dokumentarista. A protože dělám pro mládež, tak nemohu fantazírovat... (...) Nejraději jsem snad dělal Kiplinga a hlavně Inda Mukerdžího, to je skutečný básník! Ona každá kniha chce něco jiného. Hlavní je pochopit a podpořit představu autora, který je většinou výtečně informován. A pak, aby to bylo poutavé, srozumitelné a přesvědčivé pro děti. Dostal jsem od nich už haldu dopisů, to je pak radost dělat. Jenom reprodukce kdyby byly lepší. (...) Když jsem začínal dělat dobrodružnou kresbu, tak tady nebyly filmy či fotografie, které bych potřeboval. Měl jsem namalovat třeba zálesáky, ale jak byli oblečeni, to kdybych tenkrát věděl. Vyšel jsem tedy z toho, že lidé, žijící v dalekém pohraničí bez rodiny, bez ženy, si nakonec musí nechat ušít svoje haleny od Indiánek a že indiánský kroj tak pomalu vejde do oblečení traperů a vůbec hraničářů. Ve všech mých ilustracích je vidět, jak se oblečením běloši Indiánům přizpůsobili, všimněte si třeba těch příslovečných jelenicových halen, kožešinových čepic s pery a konečně i dlouhých vlasů. Když daleko později přišly i k nám ty prastaré snímky z dob dobývání divokého Západu, daly mně za pravdu. V jedné své knize jsem oblékl hrdinu do obyčejných modráků a vidíte, vyšlo to. Po letech fotografie znovu potvrdily, že modráky byly pracovním oblečením hraničářů. Ale jak jsem na to přišel, to vám opravdu nedovedu vysvětlit. S tím se člověk nějak rodí, zkrátka má to v krvi. (...) Víte, malíř, stejně jako herec, musí umět prožít všechny ty nakreslené dobrodružné okamžiky ve své fantazii. Chce-li namalovat koně, který plave v peřejích, musí se tím koněm na chvíli stát – to je marná sláva.“

Františka a Zdeněk Burianovi v Šipce, nedatováno
 

Ve 30. a 40. letech 20. století Zd. Burian ilustroval (díky prozíravé ediční strategii nakladatelů) desítky titulů dobrodružné romantiky, kupř. stěžejní díla Karla Maye (nakl. Toužimský a Moravec) a Julese Verna (nakl. J. R. Vilímek). Tento trend sice díky politické situaci po r. 1948 výrazně přibrzdil, přesto i neúplný výčet autorů přesvědčivě dokládá, že malíř i na tomto poli zůstal zcela suverénním umělcem - takto reprezentativní soubor totiž jen stěží najde srovnatelnou konkurenci: Assolant, Beecher-Stowe, Beholz, Bradbury, Brand, Burroughs, Cody, Comfort, Cooper, Curwood, Defoe, Doyle, Dumas, Fast, Gerstäcker, Greene, Harte, Johns, Marryat, Maugis, May, Mayne-Reid, Mukerdží, Ransome, Scott, Steuben, Stevenson, Verne, Wallace, Wa-Sha-Quon-Asin, Wells, a samozřejmě malířovi „učitelé“: Beach, Grey, Kipling, London, Seton, ale i Hemingway či Longfellow a další, z českých pak především Foglar (jehož oddíl Hochů od Bobří řeky navštívil v r. 1936 Burianův vzor Seton), Štorch či cestovatelé Vráz a Frič. Zd. Burian se s literárními hrdiny a vzory ztotožnil skutečně dokonale. Celý život zůstal jakoby „jednou nohou na prérii“ (ta druhá stála pevně v malířově ateliéru). V posledních letech svého života myslel, jednal a dokonce i vypadal jako starý indiánský náčelník či šaman.

Prof. RNDr. Zd. Špinar, DrSc.: „Když jsem poprvé navštívil Mistrův ateliér, připadal jsem si poněkud jako v zálesáckém srubu. Bylo mi ihned jasné, že Mistr v mládí trampoval a že rád žil v prostředí, které mu tato šťastná mladá léta připomínalo. Sám nosil s oblibou kostkované košile, rád hrával na kytaru a miloval dobrodružnou literaturu. V jeho ateliéru byl nedaleko vchodu pěkný krb, na stěnách visely lovecké trofeje z různých zemí, kožešiny, exotické zbraně a jeho oblíbené obrazy a fotografie. Ve vedlejším pokoji měl rozsáhlou knihovnu s bohatou literaturou z nejrůznějších oborů. Uprostřed ateliéru stál malířský stojan, na nějž dopadalo rozptýlené světlo z okna ve stropě. Za stojanem bylo Mistrovo pohodlné křeslo. Na stojanu byl obvykle rozpracovaný obraz. Mistr hovořil vždy klidně a věcně. Nikdy se nerozzlobil, neurazil ani nerozčilil. Byl velmi skromný a nesmírně pracovitý. Nade vše miloval přírodu. Říkával, že v ní ožívá, že mu vrací chuť k práci a že je jeho hlavním zdrojem inspirací. Co jednou venku viděl, ať barevnost oblohy při zapadajícím slunci, barvy a stíny horských hřebenů, sluncem prozářené stromy, třpyt tekoucí vody nebo pěnění mořských vln, vše si výborně pamatoval a pak štětcem věrně přenášel na plátno. Objekty, které maloval, zobrazoval naprosto věrně a reálně.“

Zdeněk, prof. Špinar a malý malířův ctitel, nedatováno

Vytvořil neuvěřitelně rozsáhlé dílo. Tisíce kreseb, stovky olejů, kvaší, akvarelů, pastelů, temper atd., více než 500 knižních titulů, stovky knižních obálek a časopiseckých ilustrací. Neuvěřitelná šíře témat, zahrnující umělecké práce z oblasti etnografie, geografie, paleontologie, antropologie a dalších, vedle ilustrací knih pro děti a mládež, v neposlední řadě pak i pozoruhodné soubory portrétů či obrazů s volnou tématikou, která je veřejnosti dodnes téměř neznáma (podobně jako ilustrace k nevydaným knihám).

Zd. Burian: „Stát celé hodiny nebo i sedět před štaflemi je dost namáhavé, a hlavně to škodí zdraví. Srdce by si odvyklo pracovat jako sval, kdyby nebylo sportu, tělesného cvičení, dlouhých pochodů, práce v lese a na zahradě ... V Praze si udělám nejprve ráno delší pochod, pak pracuji až do večera, za soumraku jsem rád, že mám zahradu, vyjdu si ven a zacvičím si podle části Proškova a Müllerova systému — to se dobře usne a druhý den jste čerstvý do roboty. (...) Začal jsem opravdu brzo. Národopisné kresby, které mám dodnes schované, jsem dělal ještě dlouho předtím, než jsem přišel na Akademii, a ve čtrnácti letech už jsem byl ve druhém ročníku, takže já mám veliký náskok, ve všem. Je to tím, že jsem měl možnost pozorovat. (...) Mohu říci, že žiji vlastně jen pozorováním. Od patnácti let se toulám se stanem po různých krajích Československa. Pozoruji všechno, vždyť i noci jsou rozdílné, takže někdy je možné namalovat noční scénu s nějakým tvorem, kterého je dobře vidět. A samozřejmě stromy, jak vypadají v různém osvětlení, jaké stíny vrhají. (...) Před lety jsem si koupil pozemek s lesem, kde mám chatu. Les jsem si ještě „vylepšil" cizokrajnými stromy, dívám se, jak rostou, a tak jsem schopen — když třeba ilustruji povídky z dálných krajů — poctivě mládež informovat, jak to tam vypadá. Zkrátka nesedět jen v ateliéru a fantazírovat. Musím vidět všechno, staré i nové. Například obrovské poučení mi přinesl šumavský prales. Musím malovat — jako detail — i různé druhy stromů shnilých, povalených bouří, porostlých plísněmi...

Maloval jsem život počínaje vznikem prvních hub v mořských vodách až po člověka, rád bych řekl dokonalého, ale nemohu to tvrdit, protože člověk ještě zdaleka dokonalý není, naopak v mnohém se nemůže vyrovnat zvířatům, která mají za sebou mnohem delší vývoj než člověk. Dělal jsem tedy všechno, co je vůbec známo, od vzniku života až po člověka. Kosti, které věda nalezla, jsou však jenom částí toho, co ve skutečnosti existovalo. Na této nádherné planetě jistě žily desetitisíce, možná statisíce zvířat, která jsme namalovat nemohli.“

Zd. Burian vynikal v řadě výtvarných technik. K naprosté dokonalosti dospěl u lavírovaných kvašových ilustrací a kreseb bílou tuší na černém papíře. Katalogizace malířova díla je prakticky neukončitelná, stále se totiž nacházejí nové umělcovy práce. Váháme, zda máme vůbec uvěřit, že to vše stihl jeden člověk za jeden lidský život, a přece je tomu tak.

Eva H.-Burianová: „Táta diváka i čtenáře informoval spolehlivě, mohli mu naprosto důvěřovat, a proto si získal takovou oblibu. Doslova z celého světa přicházejí slova uznání, v mnoha zemích žádají jeho ilustrace do různojazyčných publikací. Jeho díla se objevují v televizním vysílání všech světadílů. Otcova virtuózní technika mě vždycky fascinovala. Dokázal třeba pomocí prstu docílit efektu slepého oka nebo zářivosti velké hvězdy. Drobné hvězdičky nebo mravence tvořil tak, že klepal pravou rukou přes levou, držící roztřepený štětec namočený v barvě. Jeho světélkující kvaše byly pověstné, ať už to byly prosvětlené oči, lesknoucí se vlasy nebo ozářená kontura obličeje z profilu či silueta postavy proti světlu. Současně s vizuálními vzpomínkami se mi vždycky vybavuje dojem čichový. Zahltila mě vždycky dráždivá vůně terpentýnu, kdykoli jsem vkročila do jeho pracovny, udivila mě spousta štětců a štětečků, které pečlivě očištěné vkládal večer do baňaté keramické vázy… V mých 9 letech mi tatínek namaloval do památníku Indiána, který sedí ozářen sluncem na skále a tluče do malého bubínku. Pod obrázek napsal: „Rudému bobru deváté zimy v den posledního mléčného zubu – táta. Obyčejná bledá tvář.“  Měla jsem z jeho originálního věnování velkou radost.“

Zd. Burian: „Od jedenácti let se věnuji národopisu. Miluji ty krásné panenské časy lidstva, je to moje vášeň studovat tehdejší život. S přírodními národy odcházejí nejlepší lidé. Žádný divoch nikdy neohrozil přírodu, dokázal se s ní sžít a porozumět jí. A my spotřebovali už třetinu všech smrkových lesů jenom kvůli zápalkám. Nadzvuková letadla spotřebovávají ve velkém kyslík, a to má přeci vliv na počasí. Přitom je hromadně ničen nejcennější zdroj kyslíku, lesy. V moři, kolébce života, je dnes plankton místy tak zahuštěn odpadovou naftou, že mořští ptáci už nelétají přenocovat na blízké ostrovy, ale usedají přímo na hladinu. Jíme čím dál víc chemizovanou potravu. Tabák se hnojí postřiky s příměsí arseniku, a přesto lidé kouří stále více. Dovolte stárnoucímu malíři, aby vyjádřil svou obavu o budoucnost naší krásné přírody. Vždy jsem přírodu miloval a vždy mne uchvacovalo úžasné drama jejího vývoje. Važme si přírody a udělejme vše pro to, abychom ji uchránili i pro příští generace. Já jsem tak trochu fantasta, ale tohle vím určitě: kdybych byl mladší, věnoval bych život jedinému cíli - přimět lidi, aby si každý nehrál jenom na svém vlastním písečku. Celý den pracuji, pak se večer dívám na zprávy ze světa a pak většinou dlouho do noci přemýšlím o téhle jediné věci. Vždyť krásnější planeta, než je naše Země, sotva ve vesmíru existuje ..."

Básník štětce. Poutník s kytarou a písní na rtech. Miloval podzim a Nový Zéland. Hory, lesy a čistý vzduch. Koně a psy. Dobré lidi. Tramp tělem i duší, věrný kamarád našeho dětství, tichý společník na stezkách dospívání, ryzí přítel v dospělosti. Oblíbené postavy? Mauglí, z pravěkých pak mamut a iguanodon. Jeho tvorba připomíná nekonečné volání po prapůvodní čistotě života, ušlechtilosti lidské duše a respektu k dokonalému řádu bytí. Přestože nás opustil již před lety, svými názory a životními postoji předběhl mnohé z nás. Jeho dílem se jako dlouhá nit vine poselství přírodních národů. Technika mu byla cizí, automobilům se vyhýbal. Sílu a inspiraci hledal v přírodě, o našich dluzích vůči ní hovořil ještě dřív, než se to stalo módou. Burianova životní i umělecká filosofie byla postavena na hlubokém poznání přírody, na vysoce vytříbeném smyslu pro chápání jakéhokoliv přírodního jevu, či děje. Dovedl vidět a reprodukovat skutečnost v plné její kráse a přitom vyjádřit ještě něco mnohem závažnějšího - obsah. Měl vynikající smysl pro tvar, barvu a prostor, proto byl jedinečný, uznávaný a nenapodobitelný.

Zd. Burian: "O cestě k dalšímu duchovnímu zdokonalování člověka už nemůže být řeč. Proto se často vracím k primitivům v době, kdy v Indii, v Tibetu a Jižní Africe např. tato cesta aspoň nastoupena byla. Neznám krásnějšího lidského věku než dobu rozkvětu předkchmérské Kambodže. Tam byly všechny dnešní problémy vyřešeny a umění tohoto lidu se dotklo božství. A s tím je amen!"

Třebaže vědecky erudován, hluboce jej oslovil duchovní odkaz staré Indie. Některými svými názory připomínal R. W. Emersona či H. D. Thoreaua. Mnozí by možná řekli, že se do dnešních dnů moc nehodil, a  měli by pravdu. Zdeněk Burian totiž patřil do některého z příštích světů. Mimo Českou republiku byla umělcova díla vystavena s úspěchem v řadě světových měst (tokijská expozice trvala rekordních 10 let). V roce 1969 byly malířovy obrazy vysílány do celého světa v rámci experimentálního satelitního přenosu americké televize. V roce 1978/1979 byl zařazen do prestižní The Marquis  Who is Who in the World Publications Board. Odešel náhle a nečekaně, uprostřed nedokončené práce, před zahájením své třetí pražské výstavy v jednom roce, 1. 7. 1981 v nemocnici Na Františku. Spolu s ním jakoby navždy odešla i část romantického světa …

Jeden z posledních rozhovorů poskytl malíř redaktorce Mileně Nyklové (Namaloval věci, které nikdo neviděl. Lidová demokracie, 19. 6. 1981):

Zd. Burian: „Byl jsem asi zvláštní dítě, když místo abych kopal do meruny, sedal jsem u stolu a kreslil všechny typy lidí, od Eskymáků, Indiánů až po Novozélanďany a Afričany. Myslím, že to byl spíš projev touhy po dobrodružství, po exotice, ale jistě také zvídavost, jak to přijde, že v téže době může žít na zeměkouli tolik rozdílných typů lidí tak rozdílným způsobem života. Když jsem se pak dostal na Akademii výtvarných umění k Jakubu Obrovskému, maloval jsem samozřejmě portréty a své vlastní zážitky. V mém životě ovšem hrála velkou roli osudová náhoda.

Jednou jsem stál v němém obdivu před výkladní skříní dělnického nakladatelství v Hybernské ulici, když odtamtud vyšel pán, který se mnou hned zapředl hovor. Když poznal, že jsem Moravan, že maluju a že mám rád knihy, pozval mě dovnitř. Ředitel nakladatelství mi nabídl, abych namaloval několik reklamních kartonů na méně známý román Alexandra Dumase. To zřejmě rozhodlo o tom, že jsem začal ilustrovat knihy, i když se jich po první světové válce vydávalo poměrně málo — nebyl papír. Dalším osudovým momentem bylo vydání Lovců mamutů od Ed. Štorcha, kde jsem maloval pravěké lidi podle svých představ. Ty zřejmě zaujaly našeho významného paleontologa Jos. Augustu, který mě pak pozval ke spolupráci na svých knihách. Jenom mě mrzí, a je to paradoxní, že všechny ty knihy nevyšly česky. Dal jsem takříkajíc fleka i vědcům. Moje rekonstrukce se ukázaly jako správné. Přispěla k tomu nejen moje znalost anatomie a národopisu, ale také detailní znalost přírody. Třeba jsem přišel na správné zakloubení končetin u ještěrů, které jim dovolovalo přirozený pohyb na vzpřímených nohou. Lebka nebo úlomek kosti dávno vyhynulého zvířete není pro mě jen důkazem o jeho existenci, ale vyvolává ve mně představu živého tvora, který žil v určitém prostředí, ať už jako dravec nebo oběť. Někteří čtenáři se snad domnívají, že si některá zvířata vymýšlím. Ale musím je zklamat. Všechno maluju na základě faktů, byť fragmentárních. Je mi úzko z toho, že lidé ničí přírodu, ačkoliv je to základní podmínka jejich života.“

Zd. Burian prožil ve Štramberku jen prvních pět let svého života, ale město si zamiloval. Jako teprve šestnáctiletý umělec zde vytvořil krásný olej "Vzpomínka na starý Štramberk" s motivem uličky Horní Bašta.

Helena Košťálová (z dopisu badateli B. Houškovi, 8. 5. 1986):

 (…) „Znala jsem ho krátkou dobu, pokud byl ve studentské vysokoškolské koleji. Můj nastávající manžel dokončoval studia medicíny, když se p. Burian na kolej nastěhoval, takže bydleli ve stejné budově velmi krátkou dobu. Ačkoliv byl Zd. Burian tehdy velmi mlád, již byl znám jako výborný malíř. Byl vždy tichý, málomluvný, spíše uzavřený člověk, vlastně možno říci ještě mladý chlapec. Asi po půlročním společném pobytu můj ženich studia ukončil, z koleje odešel a o dalším životě Zd. Buriana jsem již nevěděla nic. Po roce jsme měli s mým manželem svatbu a já dostala od něho jako svatební dar obraz od Zd. Buriana. Obraz velmi krásný, svědčí o nevšedním talentu Zd. Buriana, o němž můj manžel říkal, že je Bohem nadaný malíř. Pak přešla dlouhá léta, můj manžel zemřel a já jsem již také stará (80 let) a Štramberk od Mistra Buriana je mým nejmilejším obrazem. (...)

„Vzpomínka na starý Štramberk“, 1921

Dosud nezvěstný je rozměrný obraz s motivem Trúby, který zatím známe jen z popisu.

Zd. Burian zůstal Štramberku věrný i tehdy, kdy žil v Kopřivnici a později v Praze, kde získal vlastní byt v roce 1928. To už byl rok ženat s Františkou Loudovou (1904-1979) a šťastným otcem dcery Evy (1927-1995); v tomto roce zahájil rovněž úspěšnou spolupráci s významným pražským nakladatelstvím J. R. Vilímek.

Za rodiči se po studiích na pražské Akademii vracíval na různě dlouhé pobyty.

Eva H.-Burianová: Rodiče se mnou podnikali výlety do okolí. Tátovu rodnou zemi Moravu jsme navštěvovali často.“

Nezapomínali přitom na Štramberk, který malíři skutečně přirostl k srdci. Mělo to své důvody, vždyť právě zde pro Zd. Buriana vše začalo (dle svědectví pamětníků byl ve Štramberku spatřen naposledy v 60. letech min. století).

Malíř Zd. Burian - jméno, dýchající exotickou romantikou, navždy svázané s objevováním vzrušujících světů pravěku a dobrodružství, jméno, které s láskou vyslovují tisíce ctitelů již více než 100 let. Když jsem jako malý chlapec poprvé nadšeně listoval knihou s ilustracemi Zd. Buriana, věděl jsem, že se zrodila celoživotní láska. Vůbec by mne ale tehdy nenapadlo, že jednou oslovím malířovu dceru s myšlenkou založení umělcova muzea, a že tak bude zahájena velmi zajímavá etapa nejen mého života. Na počátku 90. let minulého století byla pro realizaci podobných vizí velmi příhodná doba. Kvas společenských proměn vytvářel příležitosti na každém kroku, tvořivé nadšení bylo nakažlivé a přinášelo své plody. Žil jsem tehdy v Kopřivnici, malířově rodném městě, a proto jsem první kroky, společně s přáteli, vykonal právě zde. Brzy se však ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Město nemělo pro tento účel vhodnou budovu, a tak jsem svou pozornost zaměřil na blízký Štramberk, kde malíř strávil první (pro něj velmi důležitá) léta svého života, a inspirativní vliv místa na jeho tvorbu byl nezpochybnitelný. Dne 25. 6. 1991 vznikla ve Štramberku dobrovolná zájmová organizace Společnost přátel Zd. Buriana, 5. 12. pak muzejní nadace. Díky vstřícnému postoji tehdejšího vedení města, především starosty Ing. Sochy, byly pro vznik muzea vytvořeny podmínky a ostravský architekt Ing. Saktor se mohl pustit do díla. Dne 28. 5. 1992 tak bylo ve Štramberku, v jedné z nejstarších městských budov „pod dolní bránou“, slavnostně otevřeno malířovo muzeum, dokumentující umělcovu tvorbu. Na přelomu června a července 2011 byl pak zahájen provoz nové podoby malířova muzea. Expozice, která byla v budově bývalých masných krámů, resp. tržnice pod náměstím, se u příležitosti 30. výročí umělcova úmrtí (1. 7. 1981) přestěhovala blíže k místu, kde Zd. Burian ve Štramberku žil, tedy na náměstí samotné. Pro tyto účely byl rekonstruován prostor městské budovy č. 31. Celoročně přístupná expozice je průběžně aktualizována tak, aby přinášela co možná nejkomplexnější pohled na Burianovo dílo. Výstavy originálů i reprodukcí jsou doplněny nabídkou aktuálně vydávané literatury s malířovými ilustracemi. Součástí expozice je galerie "U Zlatého klíče", která přináší příležitostné výstavy, tematicky či autorsky spjaté s umělcovým dílem.

„Muzeum, které by měly vidět všechny děti“ (jak svého času napsal redaktor Jar. Mervart z brněnské Rovnosti) patří od svého založení k vyhledávaným atraktivitám města, spoluvytvářejícím jeho nezaměnitelné kouzlo. Ve svých zdech hostilo nejednoho vzácného hosta, za všechny jmenujme prezidenta republiky Václava Havla v srpnu 1999. Přivítalo již desítky tisíc návštěvníků, ti starší z nich zde omládnou, mladší odcházejí poučeni. Je malou, ale vyhledávanou oázou klidu a zastavení v čase, který za jeho dveřmi ubíhá nekonečně rychleji. Je trvalou vzpomínkou na skromného umělce, který žil, snil a tvořil své magické světy i v těchto místech.

„U mě je to tak, že já ten obraz mám před svým duševním zrakem večer hotov a druhý den ho maluji  –  vidím to před sebou do posledního detailu.“ - říká malíř a dodává, že jen málokdo jej viděl malovat. Přesto byl tvůrcem neuvěřitelného množství nových světů. Že to skutečně trochu zavání magií? Zd. Burian by se jen pousmál …

Jaký tedy byl? Dílo a myšlenky mluví za něj. Nikdy jej bezezbytku nepoznáme, nikdy nám nepřestane chybět. Vstupme tedy alespoň na chvíli do malířova muzea a nechme jeho dílo na sebe působit. Že je v něm mocné kouzlo, o tom vůbec nepochybujme.

Text © Aleš Durčák
Zdeněk Burian © heirs

Františka a Zdeněk Burianovi na Kotouči 
(nad čp. 38, kde malíř vyrůstal, je křížek), nedatováno
 

Komise publikace The Marquis Who´s Who tímto stvrzuje,
že Zdeněk Burian je zařazen do knihy Kdo je kdo na světě,
4. vydání 1978/1979, jež je vyhrazena jedincům, kteří prokázali
vynikající výsledky ve svých oborech a významně
tím přispěli ke zlepšení současné společnosti

Prameny a použitá literatura (není-li uvedeno v textu)