ENDE
Zdeněk Burian
BUR222 kopie

BUR222 kopie

Životopis

zb

Zdeněk Burian

* 11. 2. 1905 Kopřivnice na Moravě / + 1. 7. 1981 Praha

Vladimír Prokop o Burianovi:

V charakteru Burianova díla, jež láká svou exklusivní tematikou i svou spontánností, a to bez ohledu na to, zda jde o práce vynikající, či jen dobré, anebo dokonce docela špatné, je do jisté míry zašifrována dvojznačnost Burianovy osobnosti. Ilustrace dobrodružné literatury a paleontologické obrazové rekonstrukce, jimž Burian vtiskl svou tvář a v druhém případě dokonce určil její kánon, vstřebávaly bez výhrad celé generace dětí i dospělých, aniž by rozhodovala různorodost temperamentu či intelektu. V Burianovi byl skryt geniální umělec právě tak jako v některých chvílích sebejistý diletant. A právě tato svůdná kontradikce v Burianově díle dlouho bránila „serióznímu“ zařazení malíře do českého výtvarného umění. Je to dílo, které vůbec není snadné vnímat v celé jeho šíři, natož mu porozumět a rozluštit ho. Možná, že smysl a výtvarný kontext díla jednoho z nejpozoruhodnějších zjevů českého výtvarného umění je nakonec zcela jiný, než si dosud kdokoliv z nás myslí.

Zdeněk Burian, malíř, ilustrátor, výjimečná a velice populární osobnost v oblasti české ilustrace dobrodružné literatury 20. století a zcela jistě dominantní umělec v rámci světové paleontologické rekonstrukce. Současně však neuchopitelný umělecký fenomén, jehož váhy osudu jsou paradoxně tak nesouměřitelné. Na jedné straně registrujeme na 14 000 prací, reprodukce originálů v téměř 70 odborných titulech po celém světě a více než 80 výstav, na straně druhé dosud mizivý zájem výtvarné uměnovědy, jejíž absence je nahrazována vášnivými „burianology“ a sběrateli. Podívejme se tedy nyní na Zdeňka Buriana blíže...

Kudy vedly životní osudy

Celoživotní umělcova pouť se započala v severomoravské Kopřivnici, v samotném podhůří Beskyd, v rodině regionálního stavitele Eduarda Buriana (1872-1955) a Hermíny Burianové, roz. Barabášové (1883-1966).  V rodném městě absolvuje chlapec školu obecnou i měšťanskou, aby roku 1919 obdržel propouštěcí vysvědčení. Malý Burian kreslí a maluje kdeco, nejraději však akvarely podle cestopisů a starých rytin. Výjimečný talent prozrazují již národopisné či přírodovědné studie tužkou (Indián kmene Kiowa, Melanésan s oštěpy) nebo akvarely a kvaše (Perský žebrák, Siamský pouliční hudebník, Zasněžená sopka v Peru). Nejraději překresloval fotografie či jiné obrazové doprovody z cestopisů E. S. Vráze nebo J. Kořenského - v té době byl Burianovým nedostižným idolem Walter Paget (mimochodem ilustrátor Robinsona). Kromě samotné výtvarné činnosti se pro Buriana staly neopomenutelnými časté klukovské výpravy na štramberský vrch Kotouč, a to především díky věhlasné jeskyni Šipka, kde byly objeveny pozůstatky neandertálské komunity. Co více by mohlo jitřit žádostivou a tak bujnou fantazii chlapců, čím jiným by mohla být formována duše nesmírně talentovaného kluka. Život Zdeňka Buriana byl tedy téměř naprogramován, nyní musely přijít už jen nesmírná vůle a dřina...

Vzápětí po ukončení měšťanské školy následují úspěšně vykonané přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze (mezi členy zkušební komise byli Max Švabinský, Vojtěch Hynais, Vlaho Bukovac a Jakub Obrovský). Zdeněk Burian tedy začíná studovat Všeobecnou malířskou školu vedenou profesorem Jakubem Obrovským, navíc je díky svému talentu přijat hned do 2. ročníku (to ostatně dokládá i vysvědčení z 6. července 1920). Až neuvěřitelně přímočaře tak působí umělecká cesta mladého Buriana. Ještě roku 1920 však Burian školu opouští. Nejen rozdílnost generační, ale rovněž sociální se opravdu staly Burianovi v pro něj nepřátelském velkoměstě handicapem, z něhož se vlastně nikdy nevymanil a jež jako stigma vláčel po celý život. Provokující mládí, provinciální ostýchavost a nezkušenost, zprvu možná zbytečný, ale zřejmý komplex ze suverénnějších a navenek umělecky jistějších kolegů z Akademie, to jsou skutečnosti ve svém důsledku srážející zbytky sebevědomí. Faktem je, že pražský život Buriana s jeho moravskou přímočarou a nezáludnou povahou deprimoval, ubíjel v něm chuť a nadšení, podlamoval vůli. Burian se v té době živil rozmanitě - pomáhal na stavbě studentské kolonie na Letné, na nádraží nosil kufry, maloval za prachbídné honoráře pro nejrůznější lidi. Střídání podnájmů, shánění té nejprostší obživy, ale současně desítky a stovky kreseb a maleb vytvářených v strastiplných podmínkách. Byl to život bez dětství a s téměř celým zbídačeným a ukradeným mládím. Velkou roli tedy tenkrát sehrály existenční důvody, ale o všem nakonec pravděpodobně rozhodl drobný konflikt související s výstavou prací studentů, jenž znamenal definitivní odchod ze studií. Do školního roku 1920/1921 se Burian ještě zapsal, ale ve školní dokumentaci je v poznámce zápisu do nového semestru doslova uvedeno: Nechodil, nepokládá se za žáka. Zdeněk Burian tedy dále klasifikován nebyl a akademickým malířem se nikdy nestal. Svým grandiózním dílem však jednoznačně prokázal, že požehnání oficiálních míst ke své tvorbě nikdy nepotřeboval.

V témže roce, kdy Burian Akademii opouští, začíná rovněž jeho souvislá dráha ilustrátorská. Je však třeba se také zmínit o letech trampování, jež byla umělci školou nevídanou, možná syrovou a někdy krutou, ale také plnou věrného přátelství, čistoty a přírodní inspirace. Burian se v tehdy ještě divokém ráji kolem Sázavy, kde zapomínal na Prahu, začal cíleně vychovávat sám, modlou se jemu i přátelům stala příroda a dobrodružný život v ní. Tramping vedený v intencích anglosaských receptů z dobrodružných knih umožnil Burianovi se vzchopit, pomohl mu zvednout pošramocené sebevědomí a v myšlenkách ho opět vrátit do světa ne nepodobného dětským představám z jeskyně Šipka. Právě díky trampování se Burian seznámil i se svou budoucí ženouFran­tiškou Loudovou (1904–1979), s níž 14. února 1927 uzavřel na Vinohradech sňatek Po stěhovacích peripetiích po Praze zakotvil Burian s rodinou (dcera Eva Burianová-Hochmanová, 1927-1995)  v polovině padesátých let v tolik známé vile v Podolí.

Další desetiletí Zdeňka Buriana mají až příliš složitý scénář na to, aby se dala postihnout v několika větách. Dřinu, pracovní vypětí, rozdávání romantiky, práce na poli vědecké paleontologické rekonstrukce, upadání do hlubin zatracení při osočování v padesátých letech, výstavy, ale to vše prodchnuté láskou k lidem a přírodě.

První velké oficiální ocenění zastihlo Mistra až na samém sklonku jeho dobrodružné stezky, již zesláblého a unaveného. Dne 9. června 1981 musel být umělec převezen do nemocničního ošetřování a 1. července, paradoxně v den zahájení výstavy v Al­ba­tro­su, Zdeněk Burian v pražské ne­mocnici Na Františku umírá. Pořádání tří výstav v roce malířova skonu (Galérie Václava Špály, Výstavní síň Mánes a Výstavní síň Albatrosu) bylo nádherným epilogem, triumfem kritikou neuznávaného, ale lidmi milovaného.

Ilustrace plné dobrodružství

Posvátné jméno u zrodu ilustrátora dobrodružství, prvopočátek desetiletí trvající umělecké dráhy, to vše jsou atributy spjaté s nakladatelem Antonínem Svěceným (1871–1941), ředitelem Ústředního dělnického knihkupectví a nakla­datelství v Praze. Právě on umožnil mladému, tehdy šestnáctiletému Burianovi vstoupit mezi galerii ilustrátorů. Ačkoliv sám Svěcený má pramalou přímou zásluhu na samotném výtvarném růstu Buriana, jedno je bez diskuse - tím, že se sklonil a benevolentně svolil, aby neznámý chlapec namaloval 16 kvašů a obálku ke knize Dobrodruž­ství Davida Balfoura R. L. Stevensona (1921), tím naprogramoval jeho budoucí orientaci. Celkem se u Svěceného objevilo v letech 1921-1924 přes 100 ilustrací v 8 titulech a zřejmé je, že tato spolupráce sice přinesla zvrat v životě malíře, ale na vlastním vývoji a vzestupu ilustrační tvorby se podílela tři zcela jiná nakladatelství.

Stanislav Nikolau- jeho jméno sehrálo v Burianově životě jednu z rozhodujících rolí nejen ve vývoji a růstu v oblasti ilustrací, ale i na poli malby s geo­gra­fickou tematikou. Od roku 1924 doprovází svými kvaši a perokresbami povídky v časopise Širým světem, od třetího ročníku se zde objevují i barevné reprodukce olejomaleb geografického cyklu Země a lidé. Celkem bylo v jedenadvaceti ročnících reprodukováno přibližně 560 ilustrací, navíc se asi 270 ilustrací objevilo v 25 knižních titulech České grafické Unie, kterou Nikolau redigoval.

Od roku 1927 se k Burianovu jménu vztahuje jedna z největších osobností předválečného nakladatelského průmyslu, Josef Richard Vilímek (1860 – 1938). Ještě v témže roce se objevují Burianovy práce v několika periodikách – v Humoristických listech, Humoristickém kalendáři a o rok později začíná Burian ilustrovat Dobrodružný svět (až do roku 1934). A konečně v roce 1929 se Burianovo jméno váže k dětskému časopis Malý čtenář (až do roku 1940). U Vilímka se Burianovi dostalo nejen nádherných příležitostí k ilustrování, ale zejména kvalitní reprodukční techniky. J. Verne, J. A. Altsheller, D. G. Mukerdží nebo R. Kipling, to jsou jen ti nejslavnější z celé plejády, k nimž Burian vytvořil ilustrace již jako vyzrálý umělec. Celkem se v téměř 50 knihách u Vilímka objevilo na 1270 ilustrací, z nichž bylo 520 provedeno klasickou kvašovou technikou; v již zmiňovaných periodikách se Burian prezentoval přibližně 670 pracemi.

Mezi nejvyhledávanější exponáty dnes ale náleží tituly vršovického nakla­datelství Toužimský a Moravec (vznik roku 1933). Velkou měrou se na popularitě tohoto na­kladatelství podílel právě Burian, jehož jméno rostlo přinejmenším stejně rychle jako pověst firmy. Janu Toužimskému (1898 – 1980) a Jaroslavu Moravcovi (1900 – 1974), jenž ukončil svou činnost u Vilímka, se podařilo vyplnit mezeru na českém prvorepublikovém knižním trhu a získali Buriana pro takové autory, jakými byli K. May, W. E. Johns, T. Gredsted, E. S. Vráz, J. London nebo E. Štorch. Díky promyšlenému vedení dvou zkušených podnikatelů se brzy nakladatelství zařadilo po bok nakladatelství J. R. Vilímka a hned první rok existence spatřila světlo světa legendární edice S puškou a las­sem. Právě tato řada, v níž se objevovala převážně literatura angloamerické provenience, se stala šťastným obchodnickým tahem na­kla­datelů. V jednotlivých ročnících (1933 – 1942) vyšlo celkem 46 titulů a až na výjimky můžeme všude nalistovat Burianovy ilustrace. Společná pouť Zdeňka Buriana s nakladatelstvím trvala přes dvacet let a za tuto dobu se náš knižní trh obohatil o téměř 120 titulů s Burianovými pracemi. Pod tímto údajem se skrývá přes 1750 ilustrací, z nichž skoro 950 bylo provedeno kvašovou technikou.

Vilímkovo i vršovické nakladatelství Toužimského a Moravce byly po roce 1948 umlčeny. Přestože i v poválečné éře nalezneme mnohé vynikající příležitosti pro uplatnění Burianova umění (Robinson Crusoe, Himálajští tygři, Objevitelé a doby­vatelé, Poklad na ostrově, Tarzana další), přece jen se padesátá až sedmdesátá léta nesou ve znamení nostalgických vzpomínek na klasické období první republiky. Od roku 1949 se hlavním partnerem Zdeňka Buriana stává Státní nakladatelství dětské knihy (později Albatros), které díky svému monopol­nímu postavení v oblasti dětských knih diktuje podmínky po celém našem území. Chce-li Burian ilustrovat dobrodružství, musí občas vytvořit i ilus­trace ke knihám, jichž by si dříve ani nevšiml. Toto nerovné partnerství přineslo i přes všechny zápory jednu pozitivní skutečnost: v době největší­ho napadání ze strany výtvarné kritiky představovalo SNDK jedinou exi­stenční jistotu.

Již jen pro to úžasné množství kvality a pro výmluvnou výpovědní hodnotu by nebylo spravedlivé opomenout Burianovu práci pro poválečné časopisy, které Burianovi alespoň trochu nahrazovaly přímý kontakt s dobrodružstvím. V tomto směru byla nejplodnější Burianova spolupráce s časopisem Pio­nýr(2 ročníky pod názvem Větrník), pro který ilustroval povídky plných 26 let. Zde se objevilo téměř 370 ilustrací, kvašovou techni­kou jich bylo provedeno na 250 (například ilustrační doprovod k Tarzanovi představuje 77 kvašů a 2 barevné obálky). Jen pro zajímavost zde uvádím, že v Pionýrské stezce bylo přes 100 ilus­trací, v Ohníčkupřes70 a ve Vpředu téměř 180.

Aspekty Burianových ilustrací se představují

Burianův způsob vyjadřování bývá nejčastěji řazen do pomyslné kategorie realisticky dějové ilustrace, můžeme se setkat i s pojmem reportážně iluzivní vyjadřování. Ať již odmítáme, či naopak respektujeme jakýkoliv z těchto výtvarných termínů, asi budeme všichni zajedno, že Burianův realismus není jen podrobným přepisem vnějších jevů, nejedná se o pouhou suchou fotografickou střízlivost, ale že jeho výpověď je daleko hlubší, senzitivnější, romantičtější a především neomezující čtenářovu představivost. Dokonalá technická virtuozita spojená s pestrostí technických přístupů umožňovala Burianovi respektovat svébytnost literární předlohy, obohacovala umělcův výtvarný rejstřík a svým způsobem činila malíře přitažlivějším.

Nejznámější Burianovou výtvarnou technikou je bezesporu kva­šová malba, která dosáhla již ve 30. letech svého výrazového vrcholu. V ilustracích se setkáváme s „rozmáznutými“ technickými grify, s rozpíjením ploch a se symbolickými náznaky krajinného prostředí. Narůstají hladké modelace těl, ryze burianovské mlhy či rozpitá příroda - to vše doplňováno polostínovými efekty. Právě přebíjení plochy mnoha ostrými detaily, často iracionálními, kdy perspektiva světla nemá v ilustraci svou přísnou logiku, je jedním z nejdominantnějších rysů Burianova mistrovství. To, že jedna část ilustrace je malována švihem, jen náznakem, že jeden detail je zahalen do mlhavé atmosféry, zatímco další detail ostře vystupuje z obrazu, že do očí bijící kontrasty jsou střídány s měkkými doteky štětce, to vše je na první pohled nelogické, dalo by se říci až hříšně svévolné. Jenže v Burianových ilustracích platí jiné zákonitosti. Tahle programová provokace, která o mnoho let později tolik dráždila výtvarnou kritiku, v sobě skrývá magickou sílu. Realita se v těch nejlepších Burianových ilustracích očistila od všeho zbytečného, detail byl potlačen, stopa štětce se skoro ztrácí, části lidských figur a zvířecích těl mnohdy mizí ve skalách, v trávě nebo v džungli, velké černé plochy plynule přecházejí do bělavých. Až tam se tedy dostal Burian ve 30. letech, v královském období kvaše. Dále už ani cesta nevedla.

Burianovy ilustrace, ať si to chceme připustit, či nikoli, mají v sobě zakódované úžasné poselství, které si v sobě následně nosíme až do konce svých životů. Napětí, romantické opojení, exotičnost a evokaci dobrodružného děje, prostě něco, co leží mimo pouhou rozumovou rovinu. Nelze vše specifikovat a pojmenovat, magic­ké působení většiny ilustrací dává jen tušit, že Burian v nich nechal své srdce i kousek lásky ke své práci. Možná právě dvacáté století jako celek se samo o sobě stává tím největším a nehmatatelným impulsem, proč se současný člověk čím dál častěji odvrací k jiným světům, jež nejsou poznamenané nervózní civilizací a v nichž úzkost a spěch jsou vymazány. Proto opět imponuje prostý život a stává se lákavou vizí, již lze ale dnes hledat jen v literárních a výtvarných končinách. Skutečně není nelogické, když podvědomě hledáme svou rovnováhu v příbězích, kde romantika konejší, nechává nás snít a vrací nás k panenské přírodě. A tak milujeme drsné hrdiny, robustní lotry, děje plné vášně, proto se i postmoderní umění navrací k mýtům, k příběhům, neboť tam je klíč k pochopení lidského bytí.

Právě o takové harmonii Burianova tvorba hovoří, právě této chvějivé touze se říká romantika. Nekonečně moudré zákony v Burianově světě nás posilují a dělají nás alespoň na prchavý okamžik lepšími a možná i šťastnějšími. Burian nikdy neopomenul jediné příležitosti, aby neukázal, že s „přírodním“ člověkem hynou a odcházejí nejlepší lidské vlastnosti. Právě pro ono podbarvení romantického snu milujeme Burianovy ilustrace a necháváme se rádi unášet na vlnách exotického opojení.

Počet Burianových prací v oblasti ilustrační se pohybuje kolem čísla 9 700. Dodnes není a asi nikdy nebude tento údaj definitivní. Za ním se skrývá přes 470 knižních titulů, okolo 550 povídek v časopisech a přibliž­ně 160 větších literárních celků vycházejících na pokračování.

Paleontologická putování

Pravěk, kolik vzrušujícího je zakódováno v jednom slově, kolik lákavých tajemství se ukrývá v pojmu pro dávnou historii naší planety. A právě do hlubin pravěku se odvážil malíř, jenž až dosud vládl na poli dobrodružství.

Vůbec první Burianovy rekonstrukce mají zajímavý osud. Výchozím bodem je rok 1935, kdy se Zdeněk Burian setkává s tehdejším docentem Karlovy univerzity Josefem Augustou (1903-1968). To, že zde je prvopočátek dnes již legendárního soužití umělce a vědce, je bez diskuse. Ještě tentýž rok vzniká prvních 6 olejů, jež byly ale reprodukovány až roku 1949 v objemné publikaci profesora Jana Stejskala Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší (VIII. svazek). Celkem nezastíraným předobrazem těchto rekonstrukcí byl malíř Ch. R. Knight a jeho slavné obrazy z počátku 20. století. Strnulost, nepřirozená plasticita, malířská „ulízanost“ a jakási umělá gigantičnost Burianových olejů jsou v kontrastu s dynamikou většiny pozdějších pláten. Zde ještě imaginace Buriana zradila, ale počátkem roku 1938 už bylo vše jinak. Josef Augusta totiž připravoval svou vlastní knihu o pravěku a těch 14 olejů včetně obálky k sešitovému vydání a k tomu 12 kvašů a 63 kreseb perem a tuší rozhodlo o dalším umělcově životě. Augustovou knihou Divy prasvěta z roku 1942 se Burian dokázal téměř oprostit od svých předchůdců, ale o tom ostatně přesvědčil již rok předtím, kdy vyšla vůbec první Augustova povídková kniha Zavátý život s 8 kvašovými rekonstrukcemi. Jednoznačný úspěch obrazů a kreseb z Divů prasvěta se dočkal dalšího pokračování až po válce, ale to takovou závratnou silou, že můžeme klidně hovořit o explozi pravěku. Profesor Augusta nedal Burianovi vydechnout a ještě na konci 40. let nasměrovává Buriana k vytvoření obrazové přílohy a samotných ilustrací ke svým dalším beletristickým knihám Lovci jeskynních medvědů (1947), Ztracený svět (1948) a konečně Z hlubin pravěku (1949).

Počátkem 50. let se tedy veškerá činnost Zdeňka Buriana soustředila na paleontologii. Vůbec první výpravnou knihou se stala obrazová publikace Tiere der Urzeit (Artia, 1956). Celkem 60 obrazových tabulí pokrývalo vývoj naší planety od prvohor až do kenozoika, přičemž využito bylo nejen mnoha obrazů ze 40. let, ale přibylo dalších 32 rekonstrukcí. V průběhu celých 6 let vznikaly tedy nové obrazy, jež až na výjimky už nepotřebovaly pomocné berličky Ch. R. Knighta, ale zato si vyžádaly větší spektrum odborníků. V tirážích publikací se začínají objevovat jako další poradci profesor F. Němejc, ojediněle i dr. F. Prantl nebo dr. J. Fetter. A pak již následují další tituly z nakladatelství Artia, jež si právě díky Burianovi vylepšovalo svůj devizový účet. V téměř 20 jazykových mutacích se v zemích celého světa objevily výpravné knihy Flugsaurier und Urvögel (1961), Das Buch von den Mammuten(1962), Saurier der Urmeere (1964) a The Age of Monsters (1966).

Celkem přirozeným sledem událostí po čase bylo, že v centru pozornosti se objevil i vývoj člověka samého. První oficiální generálkou v tomto směru se staly dva soubory volných listů Neandertálci (1951) a Lovci mamutů a sobů (1955). Kromě nich se s několika novými obrazy setkal čtenář v publikacích Z pradějin člověka (1954) a Po stopách vývoje člověka (1956). Tahle roztříštěná žeň z 50. let dostala jednolitější podobu až v roce 1960, kdy vychází v pořadí druhá Augustova reprezentativní publikace Menschen der Vorzeit se 42 obrazovými tabulemi.

Roku 1968 profesor Josef Augusta zemřel, a tak se odborným poradcem stal profesor Zdeněk V. Špinar (1916-1995) (souběžně s ním se ale na dalších paleontologických obrazech podíleli především RNDr. Vratislav Mazák, později i RNDr. Josef Beneš či RNDr. Josef Wolf, částečně i RNDr. Bořivoj Záruba).

Když se tedy v březnu roku 1969 dohodl Z. V. Špinar s Burianem na obrazech pro reprezentativní a obsáhlou publikaci Life before Man (1972), bylo především zapotřebí zaplnit bílá místa ve vývojové linii. Zcela nové jsou tedy v Burianově tvorbě například oleje z dob azoika nebo prekambria. Z celkového počtu 160 obrazů bylo v reprodukci poprvé představeno 42 olejů a 4 temperové rekonstrukce. Kromě toho doznalo několik obrazů staršího data drobných změn (anatomie, prostředí apod.), aby se kniha stala skutečným zrcadlem nové paleontologie.

Jakousi druhou periodou ve vzájemné spolupráci se stal vznik série 12 dlouho neznámých olejů, které i přes svůj zrod roku 1971 byly téměř všechny poprvé reprodukovány až o 13 let později, a to černobíle ve Špinarově vysokoškolské učebnici Paleontologie obratlovců (1984). K nim přibylo dalších 27 rekonstrukcí z let 1974 - 1978, jež byly v uvedené publikaci až na jednu výjimku reprodukovány barevně. Burian se zde představuje jako malíř zvířat, která dosud nikdy neztvárňoval. Stalo se tak díky opětovnému zájmu o naleziště pravěkých živočichů (především dinosaurů) v Severní i Jižní Americe či v poušti Gobi, který propukl v 70. letech a jenž s sebou přinesl nepřeberné objevy nových živočišných druhů. Těchto 39 nových rekonstrukcí současně uzavřelo spolupráci profesora Špinara a Zdeňka Buriana.Jakousi labutí písní se stal ještě olej z roku 1979, který představoval zánik australopiteků v Etiopii.

V 70. letech začal být Burian také zaneprazdňován rekonstrukcemi našich předků vznikajícími s RNDr. Vratislavem Mazákem (1937-1987). Ještě předtím se však tato dvojice setkala při zrodu obrazů se zoologickými náměty a při práci pro zahraniční instituci.Již roku 1966 totiž požádalo Buriana mnichovské nakladatelství Kindler Verlag o ilustrační doprovod ke své publikaci z řady Grzimeks Tierleben, a tak po delších přípravách vzniká souběžně s prvním cyklem rekonstrukcí pro Špinara i 12 obrazů pro německý titul (dosud nebyly tyto oleje na našem území jako celek reprodukovány).

Záhy poté se však rodí nová kapitola Burianovy rekonstrukční tvorby.  Od smrti profesora Augusty nemaloval Burian prakticky žádné předky našeho rodu, ale roku 1971 začíná v časopise Živa vycházet dvanáctidílný seriál Vratislava Mazáka Z pradějin člověka, jehož text je podpořen zcela novými obrazovými rekonstrukcemi Buriana. Tenhle zrod nové lidské galerie zasluhuje pozornost hned z několika důvodů. Předně jsou zaplňována nedotčená místa v časové linii, a to zejména v těch nejvzdálenějších epochách. A za druhé, dřívější narativní rekonstrukce byly nahrazeny přísnými, převážně profilovými portréty, které možná ztratily dynamiku a jistou tajuplnost pohledů na společný život komunit našich předků, ale získaly na přesvědčivosti výrazu a vědomí, že naši předci manipulovali jistou dávkou lidské inteligence. Byla všeobecně potlačena zvířeckost zjevu a portréty svými anatomickými detaily přímočaře evokovaly jasnou představu o fyziognomii a psychologii „pračlověka“.

Burian po celá 70. léta vytvářel další paleoantropologické obrazy, jež se pak z velké části představily postupně v obou Mazákových knihách: ve dvou vydáních titulu Jak vznikl člověk (1977, 1986) a v obrazové publikaci Prehistoric Man (1980). Jakmile byla počátkem roku 1978 paleoantropologická anabáze završena dokončením příprav pro vydání posledně jmenované knihy, zaměstnávaly Zdeňka Buriana přípravy a realizace 22 rozměrných pláten pro Zoo ve Dvoře Králové nad Labem (opět spolu s Mazákem). 

Mazákův vklad nespočíval jen ve vědecké rovině rekonstrukční činnosti, ale pro znalce Burianovy tvorby má neocenitelný přínos především jeho práce na systematické katalogizaci Burianova malířského díla. Roku 1970 si tento přírodovědec zavedl lístkovou kartotéku a začal shromažďovat potřebné údaje nejen o obrazech všech námětů, ale i o knižních ilustracích, obálkách, studiích, článcích o Burianovi, výstavách apod. Tato kartotéka je dodnes doplňována a stala se rovněž základem pro nově vznikající monografie o Zdeňku Burianovi.

Ještě v 70. letech se Burianova rekonstrukční tvorba na čas svázala s dalším odborným poradcem, a to s RNDr. Josefem Wolfem (1927), jenž svou pozornost nasměroval také do oblasti etnografické. Burianovy obrazy představil ve své objemné knize Menschen der Urzeit (1977), v níž se kromě nových olejomaleb a řady temperových ilustrací setkáváme i se sérií etnografických obrazů, jež mapovaly především „primitivní civilizace“ či rasy. Josef Wolf se celkově podílel na vzniku více než 50 dalších obrazů. Pro úplnost je třeba se také zmínit o RNDr. Josefu Benešovi (1927) - výsledkem vzájemné spolupráce byla kniha Prehistoric Animals and Plants (1979) avznik 16 nových temperových rekonstrukcí, které doplnily v oblasti savců pleistocénu bílá místa na pomyslné rekonstrukční mapě. A konečně RNDr. Bořivoj Záruba (1939), jehož nepřehlédnutelná zásluha vzhledem k Burianovi nespočívá ani tak ve vzniku nové ucelené série paleontologických rekonstrukcí, ale zejména v oblasti popularizační. Díky Zárubovi existují především Burianovy doprovodné ilustrace, které svým obsahem vytvářejí jakýsi literárně syžetový podtext k vědeckým rekonstrukcím. Jako jediný po Burianově smrti využívá tento vědec systematicky umělcových rekonstrukcí a svými knihami Die Welt der ausgestorbenen Tiere (1982), Cesta do pravěku (1995) a Otisky času (1997) tak vlastně udržuje kontinuitu s předchozími desetiletími.

Umění rekonstrukce

Burianova schopnost evokovat osobitým a neopakovatelným způsobem pravěký svět se vtěsnala do téměř 900 originálů, tedy v každém případě množství, jež samo o sobě nutí k obdivu, na straně druhé takový počet obrazů a kreseb poskytuje materiál pro jakékoliv naše konstatování. Atributy Burianovy tvorby se nacházejí v různých rovinách - musíme mít neustále na paměti, že možným východiskem pro vnímání Burianova odkazu je kombinace viděného s možnými motivy ze světa mimo nás. Pouze souhlasně lze podepsat slova Vratislava Mazáka, jež napsal do katalogu výstavy Zdeňka Buriana v Galerii V. Špály v Praze roku 1981: „Jako přírodovědec jsem byl vždy unášen Burianovým naprosto ojedinělým viděním přírody, jeho intuitivním cítěním účelnosti a funkčnosti tvaru v přírodě, jeho vrozenou schopností vycítit povahu biologických přírodních zákonitostí, a zároveň i jeho uměním zobrazit v realitě určitého okamžiku i minulost a budoucnost této reality, její věčný biologický pohyb.“

Burianovo podvědomé souznění s přírodou je jedním z nejdůležitějších momentů rekonstrukční tvorby. Tento intuitivní smysl pro analogii, schopnost předvídat, cit pro pohyb hmoty, strukturu povrchu nebo „pouhá“ výtvarná odvaha se derou na povrch ve chvílích, kdy již nemá co říci vědecký podkladový materiál. Neustále mějme na paměti, že mnohé rekonstrukce nejsou výsledkem pouhého zhmotnění kosterních nálezů, ale že nesčetněkrát se musel Burian opírat jen o zlomkové materiály, které jen částečně naznačovaly, zda právě tvořená rekonstrukce představuje tvora vyššího, nebo nižšího vývojového stupně. Jakýsi soulad mezi prožitkem výtvarníka, který je výsledkem vyzrálosti uměleckého citu, a skutečnými dávnými přírodními formami ve všech jemných odstínech tvarových, mimických či psychických pomáhal překlenout nejsmělejší předpoklady a hypotézy vědy. Podvědomé tušení, jakýsi instinkt během rekonstrukční činnosti měly svůj prapůvod v hlubokém poznání přírody, v ztotožnění se s živočišným vnímáním a zpětně v determinaci samotného Buriana skrytými hlubinami filozofie přírody. Ta formovala nejen cit, ale zejména vlastní umělecký výraz malíře. A opět měl pravdu Mazák, jestliže napsal, že Burian měl hluboce vytříbený smysl pro pochopení jakéhokoliv přírodního jevu či děje.

Burianovy obrazy pravěku nejsou zdaleka jedinými malířskými rekonstrukcemi, ale zcela evidentně jsou jedinými, jež jsou přeplněny nekonečnou poezií a jistým patosem. Vábí svou nevtíravou romantikou, jsou působivé, tajemné, mají schopnost evokovat. Prvním předpokladem je aspekt technický, tedy vnější. Burianův realistický rukopis a schopnost vnutit optickou iluzi jsou však jen pouhým základem, jemuž tu správnou esenci dodávají barevnost obrazu a Burianovo cítění prostoru a hloubky. Burian přetavoval pravěk po svém a nacházel v něm pro svou malbu stejné impulsy, s jakými se střetával při malbě exotických krajin do dobrodružných knih. Barevná perspektiva s prudkými kontrasty mezi prostředím a tvorem nebo mezi jednotlivými protagonisty děje skutečně neustále podsouvá konstatování o Burianově vizionářské a romantické prasíle.

Burianovy obrazy pravěku jsou mnohdy doslova nabity dějem, jsou předimenzované florou, faunou nebo různými podobami mrtvé přírody, představují pravěk vzrušivý, jenž právě spolu s barevnou rovinou díla vytváří neskutečné poetické divadlo. Právě tato atmosféra je to, co Burianovi obdivovatelé milují, a co jeho odpůrci zatracují.

Je zřejmé, že mnohé aspekty Burianova díla jsou v souladu s uměnovědným pojmem imaginace. Právě imaginace, chcete-li obrazotvornost, tvoří jakýsi mezičlánek mezi podkladovým materiálem a definitivní podobou obrazu. Míra imaginace, její přesvědčivost a zároveň její skrytá síla a podtextová filozofická hloubka jsou aspekty, které Buriana katapultovaly nad rámec pouhé vědecké rekonstrukce. Vybavme si mnohé oleje či kvaše, jejichž neopakovatelnost spočívá právě v rafinovaném a až násilně deformovaném barokním mysteriózním temnosvitu a kde práce s prudkými kontrasty dávala tušit, kde že je prvotní impuls takovéto malby.

Volná malba

Již jsme několikrát připomněli, že Burian byl realistou srdcem i duší. Jak však přistupovat k obrazům a jak interpretovat Burianovy práce, jež využívají pouze vnější strukturální shody s realitou? Smysl těchto olejů (například Březnová zem, 1946, Udavači a oběti, 1948 nebo Paprsek, 1969) je v jistém ohledu umělcem usměrňován a my cítíme, v jakých oblastech hledat klíč k personifikované či alegorické výpovědi díla. Burianův svět v obrazech je však za každých okolností zhmotnělý a neopouští to, co je nám důvěrně známé z knih či každodenního života. Ačkoliv se tomu Burian vzpíral a nepřiznával žádné umělecké vzory (sám o sobě říkával, že je ryzím dokumentaristou), cítíme malířské kořeny v generaci malířů z rozhraní 19. a 20. století, kteří absorbovali v různé intenzitě projevy moderního evropského umění s dominujícími prvky impresionismu a symbolismu. Dýchne-li tedy na nás z mnohých Burianových obrazů například citovost malíře Jana Preislera, nejsme daleko od pravdy.

Čím ale Burian jednoznačně překročil veškeré tradičně vnímané hranice, byla námětová škála. Vždyť Zdeněk Burian jako vůbec první v kontextu našeho výtvarného umění vnesl do některých svých neilustračních a „seriózních“ obrazů prvky exotiky a dobrodružství, a tak vklínil tuto podceňovanou oblast do filozofujících souvislostí. Středoevropský a navíc tak specificky český kulturní prostor nebyl připraven na skutečnost, že dosud umělecky „druhořadé“ motivy primitivních národů, tropického živočišstva a rostlinstva mohou být nositeli vyšších, duchovnějších hodnot (například Večer v Bengálsku, 1963 či Africká noc, 1963). Uměnovědné knížectvo bylo zaskočeno, nevědělo si s Burianem rady, a to se přece neodpouští.

Jedno je tedy dnes zřejmé - Burianův realismus se v těchto obrazech vymanil z tradičně chápaného a příliš sešněrovaného pojmu, jeho malba není pouhou reprodukcí přírody. Burian je spíše úchvatným vypravěčem a nezaměnitelným interpretem, jehož hlavními ingrediencemi jsou senzitivnost, elegance a humanismus.

Ona geneticky daná schopnost představovat si, produkovat vizuální představy a umění vytvářet si svět, který má sílu udržet si odstup od laciného kopírování reálna, tak právě ona imaginace prozrazuje o Burianovi nejvíce. Především a zejména z těchto důvodů je pro Burianův umělecký styl nejpřiléhavější termín imaginativní realismus, jenž kupodivu v jiné modifikaci našel svou parketu na poli paleontologické rekonstrukce.

Do tzv. volné malby všemi svými vnějšími i skrývanými atributy náležejí dva cykly, a to Porobení a Obžalování. Jedná se o jediné dva ucelené soubory obrazů, které nebyly a priori určeny k reprodukci. Jejich zrod je ohraničen celkem obrovským časovým intervalem, vždyť první oleje vznikaly již ve 40. letech, kdežto poslední olej je datován rokem 1978. Je téměř jisté, že ani sám Burian původně nezamýšlel jednotlivé obrazy svázat jednolitou myšlenkovou osnovou, tím spíše, že umělec si na takovéto plakátové demonstrace nepotrpěl. Cyklus Porobení je reprezentován 13 obrazy, jež přibližují bohaté spektrum původních obyvatel jednotlivých kontinentů (například Maori, 1963, Píseň slunci, 1964, Sitting Bull, 1977, Mandarrg, 1978nebo Stará Australanka, 1978-1979. Zde je nutno připomenout, že pokud se všeobecně tomuto cyklu přisuzuje snaha vzdát poctu tzv. primitivním národům, pro něž setkání s bílou civilizací znamenalo ztrátu svébytnosti a v některých případech i úplný zánik, je tomu skutečně tak. Nehledejme však v obrazech demonstraci utrpení, ale tichou poklonu a současně úctu k nezlomené hrdosti těchto lidí. Z jednotlivých olejů se k nám obracejí důstojní jedinci, v nichž symbióza přirozenosti, vlastní identity a současně tragiky dává tušit, že 20. století sice ublížilo a osudově zasáhlo, ale za žádných okolností nedonutilo k definitivní a ostudné pokoře.

Druhý cyklus, Obžalování, náleží přesně do onoho rodokmenu obrazů, kde přísná vazba na realitu nabyla svobodnějšího rázu a kde je vyžadováno mnohoznačné chápání uměleckého díla. Prostřednictvím personifikací, alegorií, symbolů a mlhavě dešifrovatelných výjevů (Madona 20. století, 1962, Vrchol technického pokroku, 1962, Nejkrásnější planeta, 1963nebo Návrat ke žhavotekutému stavu, 1963) se střetáváme především s hrůzami války, bolestí, utrpením a zmarem. Z obrazů tohoto charakteru vybral nakonec Zdeněk Burian 10 olejů, jež pojmenoval zprvu Protiválečný cyklus, ale kolem roku 1980 se v katalozích setkáváme již s názvem novým. Ideová koncepce souboru přesahuje obecné kvality Burianova díla a samotné obrazy mají nesporný přínos pro vnímání malířovy osobnosti nejen z hlediska výtvarného.

Malé zamyšlení nad tvorbou Zdeňka Buriana

Máme všichni štěstí, že v současnosti zakoušíme dobu, jíž všeobecně říkáme „svobodná společnost“. Ať chceme, či nikoliv, v určitém slova smyslu je toto období paradoxní - na jedné straně nám poskytuje zejména v myšlenkové oblasti prostor, na straně druhé registrujeme obecný nezájem, jistou nevšímavost a mnohdy každodenní lhostejnost. A právě tento svět je diametrálně odlišný od toho, který nalézáme v obrazech a ilustracích Mistra Zdeňka Buriana. Svými postoji, možná někdy naivními a spíše intuitivními, dával jednoznačně najevo, že preferuje čistotu, lidskou upřímnost a jakési mýtické bratrství. Fenomén Zdeňka Buriana nespočíval jenom v jeho díle, ale přinejmenším stejnou měrou v síle osobnosti, která, ač tolik zranitelná, svým přirozeným morálním dosahem formovala tisíce duší nejrůznějších generací. Je skutečně ironií, že Burian, kterému byla svoboda ve druhé půli jeho života odepřena, ji dokázal zakódovat do většiny svých prací, a to ve všech jejích podobách. Mám tím na mysli nejen touhu po očištění od civilizace v obrazech s „přírodními“ etniky, ale i výstražná mementa v dalších cyklech, stejně tak jako neskonale obdivuhodnou lidskou touhu přežít v ilustracích dobrodružné literatury. Burian se po roce 1948 uzavřel se svou svobodou do soukromí ateliéru a svými obrazy nahrazoval neduhy vnějšího světa. Oč více Burian trpěl, a kdo ho znal, věděl, že ano, oč více nabývala na platnosti Burianova slova „otročit již nebudu!“, o to více se jeho dílo stávalo srozumitelným dědictvím pro všechny.

Zdeněk Burian

ZB

 

21.3.2013 17:39:43 | přečteno 9863x | andrea.hlavkova

Reprodukce: © Zdeněk Burian - heirs | Jiří a Martin Hochmanovi | www.zdenekburian.com
Texty: © Aleš Durčák (není-li uvedeno jinak)

 

Reprodukce: © Zdeněk Burian - heirs | Jiří a Martin Hochmanovi | www.zdenekburian.com
Texty: © Aleš Durčák (není-li uvedeno jinak)

Informační centrum Město Štramberk
load