ENDE
Zdeněk Burian
BUR222 kopie

BUR222 kopie

Štramberk a Zdeněk Burian

Dne 11. února 1905 se v kopřivnické Kachlovce čp. 198 narodil zdravý chlapec (díky starostlivé péči porodní báby Anny Stanislavové ze Štramberka), budoucí světoznámý malíř a ilustrátor Zdeněk (Michael František) Burian.

Horní továrnu (tzv. Kachlovku) založil v roce 1813 Ignác Raška. Původně keramická továrna byla pod vedením Adolfa Rašky ml. známa výrobou světově proslulé majoliky (1883-1890). Svou uměleckou dráhu zde na konci 19. století zahájili i bratři Jaroňkové. V roce 1899 se Adolf Raška spojil s Josefem Barabášem a brzy odjel do ciziny. Barabáš předal továrnu švagrovi Kubíčkovi, který ji v roce 1905 prodal Ignáci Schustalovi; ten okamžitě povolal zpět Adolfa Rašku ml.

kachlovka, obrázek se otevře v novém okně

Horní továrna Kachlovka, stav na přelomu 19. a 20. století

Malířův otec, stavitel Eduard Burian (1872-1955), pocházel z Drnovic u Vyškova. V roce 1900 zahájil praxi jako asistent stavitele Michala Barabáše v Rožnově pod Radhoštěm, ale již po několika letech se přestěhoval (na popud kopřivnického starosty ) do kraje pod Trúbou. Vstoupil do místní pobočky štramberského Klubu českých turistů (viz pamětní list z r. 1904), seznámil se s MUDr. Ad. Hrstkou, Bohumírem Jaroňkem a dalšími osobnostmi zdejšího kraje a sám záhy rozšířil jejich řady. Ve Štramberku postavil jednopatrový cukrářský a obývací dům Rudolf Schaefer, provedl přestavbu hostince a přístavbu jeviště Dělnický dům, porážku a dílny F. Bajer a J. Petřvaldský, postavil kruhovou vápenku o 12 komorách a 44 m vysokým kulatým komínem pro firmu „Knaur a Barabáš“ a mnoho rodinných domů a hospodářských usedlostí. Stavěl rovněž v Bordovicích, Brušperku, Bystřičce, Drnholci, Frenštátě, Fryčovicích, Horním Sklenově, Kopřivnici, Libhošti, Lichnově, Mniší, Mořkově, Nové Bělé, Nové Vsi, Novém Jičínu, Paskově, Proskovicích, Prostřední Bečvě, Příboru, Rožnově, Rybí, Sedlnici, Staré Bělé, Staré Vsi, Staříči, Šenově, Veřovicích, Vlčovicích, Závišicích, Ženklavě a Žilině, pro Moravsko-Slezské elektrárny postavil 25 transformačních stanic v celém širokém okolí. Vedle stavitelské činnosti působil 20 let jako učitel na Odborné pokračovací škole v Kopřivnici a dlouhé roky byl přísežným odborným soudním znalcem.

Matka Hermína Burianová (roz. Barabášová, 1883-1966) pocházela z Rožnova pod Radhoštěm, kde se 25. února 1902 provdala za Eduarda a kde se také narodil Zdeňkův starší bratr Karel (1903-1965). Byla spřízněna nejen s tehdejším majitelem kopřivnické Horní továrny, kde Burianovi v roce 1904/5 přechodně bydleli, ale i s majitelem štramberské vápenky a od roku 1907 i štramberským radním Josefem Barabášem.

Eva Hochmanová-Burianová (malířova dcera): Moje babička, byla romantik. Manželství se „zedníkem", jak dědovi říkala, ji ničilo duševně i tělesně. Nebylo to manželství uzavřené z lásky, ale z rozumu. Babiččin otec, vdovec, sňatek sám vyjednal. Předal mladičkou dívku schopnému muži z branže. Babička byla vychována v penzionátě, protože jí maminka brzy umřela, a ani tatínek ji nedovedl až k oltáři. Byla rozbolestněna ztrátou rodičů a přimkla se více ke květinám a zvířatům. Dávala se ráda fotografovat s velikou kyticí růží. Měla u sebe jediného tvora z rodného rožnovského domu, krásného černého novofundlandského psa Vodana, kterého však její manžel nesnesl a poručil ho dát utratit. To byla velká rána pro beztak chatrné manželství. Babička měla smysl pro ušlechtilost zvířat. Tradovalo se o ní, že dědovi vybírala koně do kočáru. Ráda četla, snila o velké lásce a stala se brzy matkou, aniž svého muže milovala. Byla to vysoká, štíhlá žena s velkýma šedýma očima, úzkým obličejem a tmavě plavými vlasy, sčesanými do uzlu. „Paní stavitelová" chodívala sama na procházky a se snachou se nikdy nesblížila. Nakonec babička od dědy odešla. Nejdříve bydlela v Brně u sestry a pak se přestěhovala k staršímu synovi na Smíchov. Po dědečkově smrti, když můj otec rodinný dům se skladem a zahradou prodal, se nastěhovala k nám.“

Brzy po Zdeňkově narození, ještě v roce 1905, se Burianovi přestěhovali do Štramberka, kde jim mladý učitel Alois Dresler (1878-1966), Eduardův vrstevník a spolučlen z KČT Štramberk, pronajal část svého domu čp. 38 na náměstí (v letech 1893-1904 zde žil dr. Hrstka s rodinou).

Zdeněk Burian: „Krátce po mém narození se rodiče odstěhovali do Štramberka na náměstí.“

Eduard Burian: „Továrna byla exekučně prodána a já se musel přestěhovat na Štramberk, protože v Kopřivnici nebylo vhodného bytu. Svou kancelář jsem měl v Kopřivnici, celý den jsem zde pracoval, v hostinci u Heisigů jsem obědval, a teprve večer jsem přicházel domů do Štramberka.“

Eduard Burian se velmi rychle zapojil do společenského dění města. Již v srpnu 1906 (malý Zdeněk měl tedy rok a půl) si zahrál Mikuláše Dačického z Heslova - ústřední postavu neobvyklého představení, které pod Trúbou sehrál dr. Hrstka se svými přáteli:

„(...) Dne 18. a 19. srpna byly na štramberské Trúbě dva krásné dny. Odbor turistů zde „křtil" novou útulnu pod Trúbou a pokřtil ji na zastaveni „ U Mědínků", protože pan Dačický z Heslova tam nejraději se zdržoval. A pan Dačický při svém světoběžnictví i na hradě Štramberském se zastavil, aby si tu dle nátury potručníl. On totiž při své zpáteční cestě z Uher objel všechny pány v okolí: Žerotíny, Chorynského, Petřvaldského, totiž navštívil Valašské Meziříčí, Starý Jičín, Štramberk, Tmávku a Petřvald. Proto také štramberská útulna nese jméno zastávky Dačického. Všechny osoby byly v historických krojích, přenesli jsme se do dob Dačického. V sobotu večer večírek s hudbou, zpěvy, recitacemi. V neděli přednáška o Dačickém (PhC Barbořík), recitace p. J. Richter, zpíval p. Vojtěchovský. Finanční úspěch pěkný..." (Kravařsko č. 35, 24. srpna 1906).

Velmi cennou osobní vzpomínku, doplňující předchozí řádky, nalezl v jedné z rodinných kronik pan Josef Adamec: „(...) V hlavě pana doktora rodily se různé nápady — co podniknout, aby přilákal nové turisty na Štramberk. Věděl, že kdo jednou Štramberk navštíví, rád se do něj vrací... Jednou se u nás zastavil na návštěvu a po chvíli praví: Josefe, co byste řekl tomu uspořádat historickou slavnost? Pozvali bychom Mikuláše Dačického z Heslova, toho proslulého šprýmaře, záletníka a pijana, turistickou útulnu bychom přejmenovali na hospodu U Mědínků, aby se tu cítil jako doma. No a sezvali bychom pány z okolních zámků a panství i s jejich dámami, třeba ze Starého Jičína, Kunvaldu, z Fulneku a dalších, však je jich v okolí dost. Nesměli by chybět ani potulní pěvci, trubadúři. To by sedělo chlapům Hrabovským, jednoho byste mohl dělat Vy... kostýmy bych vypůjčil z Národního divadla..." Usmíval se při tom plánování velmi spokojeně, jistě si představoval, jaké to bude, když „Minulost v plné své lesklé středověké kráse projde starobylými uličkami štramberskými".

Netrvalo to dlouho a objevily se plakáty doma i v okolí, zvoucí na historickou slavnost. V sobotu lidé na „Zauličí" umetali cesty a přáli si, aby bylo pěkné počasí. Těšili se na nezvyklou podívanou a kdyby „nědaj Bože aby luchlo, tož to by bylo po paradě, snad' to vydrži." A vydařilo se.

V neděli od rána tichučko, nebe modré, jen sem tam bílý mráček proplul Bůhví kam. Z ochozu Trúby od rána vlály červenobílé prapory. Po obědě vycházeli lidé z chalup a hledali místo, odkud by dobře viděli. Někteří stáli na pavlačkách, na dvorku před chalupou a kde se dalo. Všichni se dívali směrem k Palarni, odkud měl průvod vyjít.

Po druhé hodině spustila štramberská kapela „Kaskaldo" a průvod se dal do pohybu. A už bylo vidět zbrojnoše na koních, byli pěkní, jak kdyby je vymaloval Věnceslav Černý, když ilustroval Dějiny národu českého... „Ale probide!, dyť to je Pepa Petrašův z Horečky na Lucce a ten druhý Vinc Bajarův ze dvořiska na svojim šimlu a další selští chlapci na koních. Za nimi šla skupina krásně oděných pánů a paní, mezi prvními Mikuláš Dačický — ale dyť to je stavitel Burian a tam ten v tym širokym klobuku s pery učitel Dresler!, vedle pan Lacka, lékárník Libertin, učitel Hykel, oba Bárové, Josef i Emil, učitel Klevar, sami měšťanosté štramberští — a hen Pepa Kostelníkův!, a tam ty nastrojené paní, pan doktor v šumném kroji —jak mu ten široký, naškrobený límec sluší. A trubadúři chlapi Hrabovští, každý na široké mašli kytaru a brnkají si do pochodu. Ve skupině českých paní je vidět paní Libertinovu, paní doktorovu, paní Lackovu se sestrou. A Tonka Hubeňáková, ta se pane nese! A děvčata a chlapci ve valašském kroji..."

Průvod byl veliký a pestrý, lidé na něm mohli oči nechat, však jich stálo kolem cesty, domácích i cizích a nakonec se všichni k průvodu připojili. Když bylo z ochozu Trúby vidět první skupinu průvodu, zatroubili trubači slavnostní fanfáry.

„Lidkové dobří, to je sláva, to Štramberk ještě neviděl!..." Když dospěl průvod na Trúbu, bylo krátké vítání vzácného hosta a trubadúři se dali do zpěvu... Hosté se usadili na lavičkách pod jasanem nebo dolů pod borovicemi a už cinkaly sklenice, ze kterých stékala bílá pivní pěna a studené pivečko hasilo žízeň nejen pana Dačického. A trubadúři zapěli: „Kdo chce dobré pivečko, ať přijde na Trúbu a kdo řekne, že je teplé, dostane přes hubu..." Stále se ozýval jejich zpěv a mnohé písničky si Štramberáci pamatovali ještě po šedesáti letech...

Za dva roky pořádal doktor Hrstka další slavnost, kdy sám císař Rudolf II. zavítal na Štramberk, ale nedosáhla takového úspěchu jako ta první... (Josef Adamec, Už před 100 lety Štramberáci myslili i na kulturu a společenský život. ZMŠ č. 2/2006, s. 14-15).

V roce 1932 věnoval Zdeněk otci k 60. narozeninám obraz nazvaný „Tátovi“ - portrét Eduarda Buriana v kostýmu Mikuláše Dačického, věrnou kopii detailu fotografie pořízené v oněch památných srpnových dnech roku 1906 na štramberské slavnosti.

Na jaře roku 1907 se ve Štramberku objevil prof. Tomáš G. Masaryk, který tehdy za náš volební kraj kandidoval na poslance do říšské rady. Masarykovi příznivci zde u této příležitosti uspořádali několik voličských schůzí (mj. v hostinci pod Trúbou). Ve Štramberku mezi ně patřil především učitel Alois Dresler, u něhož prof. Masaryk bydlel. Je velmi pravděpodobné, že se při těchto svých pobytech v domě čp. 38 setkal s Eduardem Burianem a jeho rodinou; sympatie mohly být vzájemné. V této souvislosti nepřekvapí, že Zdeněk Burian byl v roce 1927 vyslán ostravskou kulturní radou (spolu s malířem Ferdišem Dušou a prof. Rudolfem Tlapákem) k posouzení návrhů na kopřivnický pomník T.G.M; známe rovněž malířovu zdařilou Masarykovu perokresbu z roku 1925 a portrét z roku 1936.

Ve Štramberku Burianovi žili do roku 1910, poté se rodina trvale usídlila v Kopřivnici, kde si Eduard Burian, již v novém vlastním domě čp. 330, otevřel stavitelskou živnost.

Anežka Hýlová (účetní Ed. Buriana): „Dohromady bylo přes třicet zedníků, po vesnicích rozházených. Měl kancelář u cesty (...) a nahoře ve věži Zdeňa kreslil jako jinoch.“

Eva Hochmanová-Burianová: „Tátův rodinný dům byl zajímavý. Měl věžičku, několik rozlehlých pokojů, velkou kuchyň, kabinet a pracovnu hned vedle vchodu. (...) Děda nás s maminkou rád vozil po širém okolí. Dostali jsme se až k vrchu Kotouči, který je památný nálezy pozůstatků neandertálského člověka. Je mnohokrát zachycen na tátových pérovkách i olejomalbách v souvislosti s tamějším osídlením pravěkými lidmi.“

Josef Čechmánek (kamarád): Já byl o dva roky starší, a tak není divu, že jsem se kamarádil spíše se Zdeňovým bratrem Karlem. Chodíval jsem k Burianům občas na návštěvu, paní Hermína nám vždycky vyprávěla pohádky. Vzpomínám si velmi dobře, že kluci měli v pokoji celou jednu zeď natřenou omyvatelnou bílou barvou a oba si na ni kreslili. Zdeňa většinou kovboje, Toma Mixe apod., a taky piráty. Malovali opravdu dobře, ve škole jim jejich obrázky často vystavovali.“

Štramberk na počátku 20. století žil velmi intenzivním výtvarným životem, patřil mezi nejvyhledávanější umělecká centra. Malířské salóny, které zde od roku 1903 (resp. 1910-1927)  pořádal MUDr. Adolf Hrstka se svými spolupracovníky v budově školy pod Kotoučem, měly jistě nemalý vliv na Zdeňkovu probouzející se malířskou duši. Některé z umělců musel mladý adept výtvarného umění potkávat při svých toulkách městem přímo v plenéru, vždyť mnohá díla, kupř. Blažíčkova, Panuškova, Jaroňkova, Lolkova, Hudečkova a dalších, vznikala právě zde. V roce 1913 ve Štramberku dokonce vystavoval i Jakub Obrovský, Zdeňkův pozdější profesor na Akademii. Pochopení začínající mladý výtvarník nalézal tehdy především u své matky:

Anežka Hýlová: „Táta říkal – nebuď malířem, budeš čistit kliky. Když byli kluci malí, sedávala matka – tenkrát se odstěhovali na Štramberk, na náměstí u Dreslerů (teď je tam pan Jura, co má dceru Dreslerovu) – a dívala se, jak malíři mají postavené ty podstavce a vydržela i půl dne se dívat. Ona to obdivovala, Zdeňu podporovala.“

Výrazný malířský talent prokázal malý Zdeněk již na obecné a později i měšťanské kopřivnické škole, a tak není divu, že malý výtvarník neunikl pozornosti učitele kreslení, veřovického výtvarníka Adolfa Pítr-Bartoně (1879-1925, na měšťance učil měřictví, rýsování a kreslení), který jej doporučil ke studiu na umělecké škole:

PĚTITŘÍDNÍ OBECNÁ ŠKOLA V KOPŘIVNICI (dnes Základní umělecká škola Zdeňka Buriana)

Zdeněk zde nastoupil 16. 9. 1910 v pěti a půl letech a školní docházku přerušil 23. 12. 1914 (pátý ročník dokončil v Brně).

VEŘEJNÁ MĚŠŤANSKÁ ŠKOLA CHLAPECKÁ V KOPŘIVNICI (dnes Vyšší odborná škola, Střední odborná škola a Střední odborné učiliště)

Zdeněk zde nastoupil 8. 3. 1916 (do druhého pololetí prvního ročníku přestoupil z Brna) a školní docházku ukončil 28. 6. 1919. Mezi 37 spolužáky bylo 10 ze Štramberka: Blažek Zdeněk (čp. 138), Geryk Ladislav (čp. 358), Hykel Alois (čp. 461), Jašek Viktor (čp. 239), Jurák Robert (čp. 184), Lacka Vladimír (čp. 15), Neuschl Svatopluk (čp. 102), Ostrčil Jan (čp. 42), Petráš Adolf (čp. 175) a Sopuch Cyril (čp. 190)

Cyril Sopuch: „Na Zdeňka Buriana se pamatuji moc dobře. Chodili jsme spolu do měšťanky v Kopřivnici. Obecnou jsem navštěvoval ve Štramberku, v té překrásné škole, která stále ještě stojí. Vzpomínám si, bylo to v roce 1912, jak jsem otci pomáhal stavět krov na našem domě. Tehdy nás přišel navštívit i pan Eduard, to víte, on takové práci rozuměl. Přivedl s sebou i malého chlapce, tak asi v mém věku. Byl to Zdeněk Burian. Bylo to naše první setkání ještě před nástupem na měšťanku. Já se s ním vlastně mimo třídu ani moc neviděl. On to byl moc nadaný chlapec. Už ve škole dobře kreslil a byl to dobrý člověk, to se pozná. Náš nejoblíbenější kantor byl Bartoň. To byl vynikající učitel a velký dobrák. Moc dobře hrál na housle a kreslil. Měl výjimečně dobré srdce. Byl to skutečný přítel, víte, ne jen učitel.“

Zdeněk Burian: Když jsem byl kluk, tak jsem měl na okně každý večer připravený papír, a když byl pěkný západ slunce, hned jsem to maloval. A to se ví, obloha se pořád mění. Během času jsem docílil takovou rychlost v akvarelu, že jsem to skutečně byl schopen zachytit. (...) Už jako chlapec jsem rád kreslil. Ogar z vesnice – copak já věděl, jak vypadá běloba? (...) Ještě před válkou jsem chodil s bratrem v Brně do reálky. Jenže válka přišla a narukovat musel i můj otec, jako poslední výzva. Museli jsme se vrátit k matce do Kopřivnice a začalo být zle. Když se otec z války vrátil, topili jsme se v dluzích. Na domě byla hypotéka a přes válku jsme nemohli platit. Bratr šel studovat na techniku a já jsem se měl stát lesníkem, protože půl hodiny od nás byla lesnická škola. Náš učitel kreslení Bartoň, který opravdu vynikal smyslem pro umění, přišel jednou k nám (to mi mohlo být tak dvanáct, třináct) a řekl, že bych měl jít na uměleckou průmyslovou školu, že moje obrázky jsou na školní výstavě vždycky nejlepší a mám talent. Táta řekl, že je to vyloučeno, že dva syny na studiích neuživí. Ale ten učitel Bartoň přišel ještě jednou a řekl, abychom to zkusili Maminka nějak sehnala tři stovky, nasedli jsme do vlaku a jeli do Prahy. Měli jsme tu známého, pana lékárníka Libertina (ze Štramberka – pozn. autora). U něho jsme se ubytovali. Zavedl nás ke svému příteli, malíři Janu Gothovi. Ukázal jsem mu své práce, podíval se na ně a řekl: kdepak, tohle není na Umprum, to je na Akademii. To znamenalo jít za profesorem Švabinským. Bydlel ve starém domě naproti Hybernů, vysoko ve věži. Maminka zazvonila, Švabinský otevřel a ona mu na prahu vyložila, o co jde. Podíval se na nás a řekl: „Právě leptám. Přijďte za čtrnáct dní!" Za čtrnáct dní jsme u něho zazvonili znovu. Přijal nás, uvedl dál a moje obrázky si prohlédl. Choval se ke mne moc hezky, řekl mi, abych dělal zkoušky na akademii. Odvážil jsem se. Složil jsem pak třídenní zkoušku, a to přímo do druhého ročníku. Profesor Nechleba dokonce navrhoval hned třetí. (Zkušební komisi tvořili Švabinský, Hynais, Bukovac a Obrovský. Zd. Burian byl zapsán 24. října 1919 jako mimořádný student a nastoupil do I. semestru Všeobecné malířské školy, vedené prof. J. Obrovským. Během zimního semestru přestoupil do vyššího ročníku - pozn. autora). Takový úspěch jsme nemohli nechat jen tak být. Maminka mi řekla: Nemůžu ti dát žádné peníze. Musíš se v Praze uživit sám. Dokážeš to? Řekl jsem jí: Dokážu to. Asi bych to neřekl, kdybych věděl, jaká hrůza na mě čeká. Bylo mi 14 let a mým kolegům na akademii bylo kolem dvaceti, takže byli o šest a taky o osm let starší. Pochopitelně mě přezírali, nedružili se se mnou, a tak začala moje osamělost, která určila můj život až podnes. Ale nezájem kolegů nebyl to největší zlo. Hůře se snášel hlad. Jednou to došlo tak daleko, že jsem stál před pekařským krámem a uvažoval jsem o tom, že ukradnu bochník chleba. Jenže jsem si uvědomil, jak jsem slabý a že bych daleko neutekl. To jediné mě odradilo. Jindy to bylo lepší, jako tenkrát, když jsem pracoval na stavbě studentské kolonie. K obědu jsme dostávali takovou velikou buchtu. Když bylo hotovo, činže šla nahoru a v kolonce pak bydleli středoškoláci z dobře situovaných mimopražských rodin. A měl jsem po bydlení i po obědech. Podařilo se mi získat ubytování v kapucínském klášteře. Živil jsem se všelijak, třeba nošením kufrů. Ale já si na ty zlé doby nestěžuju. Člověk tenkrát ztvrdnul a poznal, že hodně snese. Když poznáte život z žabí perspektivy, přestanete se bát smrti. Umíral jsem dvakrát, a žádný dojem to na mě neudělalo. A poznáte také, jak jsou lidé tvrdí a necitelní. Když jsem několikrát spal pod železničním mostem, pozoroval jsem, jak ráno odváželi nezaměstnané, kteří tam leželi přikrytí novinami a přes noc zmrzli podchlazením a vysílením. Takovou smrt znají také horolezci. A lidé chodili kolem nevšímavě. Celkem to ale byla dobrá škola a od té doby vím, že hlad je zdravý, pokud ovšem člověk hladem neumře. První obědy jsem poznal až na vojně. Nebyl bych to vydržel, kdybych neměl za sebou školu od těch nejlepších učitelů: Jacka Londona, Thompsona Setona, Rudyarda Kiplinga, Zane Greye a zejména Rexe Beache. Ti mě naučili, že nejdůležitější vlastností pro život jsou houževnatost, sebezapření a kázeň."

Od této chvíle až do konce svého života zůstal věrný dobrodružnému žánru a vytvořil přenádherné práce, které nás nikdy nepřestanou udivovat svou sugestivní dokonalostí. První knihu „Dobrodružství Davida Balfoura“ R. L. Stevensona ilustroval v 16 letech, poslední pak o 60 let později. Mezitím se jen jakoby mimochodem stal jedním z nejproslulejších malířů pravěku 2. poloviny 20. století.

Neobyčejně silným inspiračním zdrojem, pokud jde o pravěkou (potažmo i dobrodružnou) tématiku, se stala Zdeňkovi štramberská jeskyně Šipka, kde si jako malý chlapec velmi často hrával.

Zd. Burian: „Pod Štramberkem zeje v boku obrovské vápencové hory otvor do jeskyně Šipky. Od našeho domu to bylo takových 12-13 minut. Tato jeskyně, která byla cílem našich dětských výprav, mě vzrušovala představami o životě podivných lidských tvorů, kteří ji před dávnými časy obývali. Našly se tam i spousty zbytků koster nejrůznější lovné zvěře. Představoval jsem si, když soumračné světlo padající propadlým stropem jeskyně začalo rozmazávat kontury zřícených balvanů, jak se za nimi choulí lidé v kožešinových cárech v temných chodbách, ozářených stále udržovaným ohněm. Viděl jsem jejich věčným hladem třeštící oči a jiné, zeleně svítící u vchodu na pozadí temné zimní noci. Viděl jsem také, jak tlupa vyzbrojená jen kameny a klacky, podléhá v nerovném boji se smečkou jeskynních hyen. Krvavá stopa posledního z tlupy směřovala zasněženým lesem pryč z místa urputného boje. (...) Vrch Kotouč – to bylo naše rejdiště! Psí kostelíky, Čertova díra, Šipka – tam se nacházely věci! Sám jsem měl i dost vzácnou sbírku nálezů z té oblasti.“

Josef Čechmánek: Se Zdeňou jsem se nevídal často, byl pořád v Šipce a vracíval se pozdě“.

Eva Hochmanová-Burianová: "Když si táta pořídil skicář, bylo mu necelých čtrnáct let. Použil prostě nelinkovaný sešit. Na prvních stránkách jsou postavy kopírované podle knih  ilustrovaných Zdeňkovým „idolem" Walterem Pagetem.  Od Robinsona Crusoe pokračoval až k fotografiím E. S. Vráze, českého cestovatele. Pečlivě do detailu okopíroval dajacké meče a štíty se skalpy. Nikdy si nedělal rastr, přenášel objekt bez dlouhého rozmýšlení či poměřování, jak jsem ho i později pozorovala. U podobizen Dajaků lze už najít typický Burianův monogram, který používal po celý život. Měl ho i na razidle do pečetního vosku, kterým se dříve pečetily obálky dopisů. Mnohem později kreslil mladý Zdeněk do svého sešitu skalp Obžibveja — všimla jsem si moravské koncovky —, ozdobený pery a napjatý na obroučce, váček na tabák, slavnostní kalumet, obyčejné dýmky, skalpovací nůž a tomahawky s poznámkou "zavedené Evropany". Potom načrtl eskymáckého psa, muže se saněmi a trapera. Otcovy vůbec první kvaše a malby inkoustem z r. 1919 jsou podle Kořenského cestopisů, které mu učarovaly. Bylo jeho celoživotní touhou navštívit Nový Zéland a havajské souostroví. Ale byl odsouzen k tomu, aby nám ty krásné, vzdálené kraje posledního ráje jenom přiblížil svými mistrovskými díly. Otcův podpis na kresbách a malbách z dvacátých let je ještě netypický, ovlivněný vyumělkovaným podpisem dědovým, plným smyček a kudrlinek. Otcovo písmo má v sešitě spíše sklon doleva, jeho charakteristický, pevný rukopis se teprve formoval. Až do své smrti psal potom písmena, která byla jedno jako druhé, bez obměn. Sklon jeho písma jako dospělého muže byl už vždycky doprava.(...) Do skicáře jsou zasunuty listy z pozdějších let. (...) U všech obrázků jsou názvy a popis pravěkých zvířat a rostlin, praobyvatel pozemských moří i jména současných tvorů a dokonce i milovaný jasoň jeho chlapeckých let. (...) Na další stránce je Štramberk, vrch Kotouč, Psí kostelíky, rovněž odtamtud, jak vypadaly podle popisu z r. 1897, tedy v čase Maškova bádání. Pak podlehly zkáze.“

Toto vzrušení světem pravěku v něm skrytě setrvávalo až do začátku 30. let a bylo by zůstalo nevyužito, nebýt šťastné náhody. V roce 1932 vyšla v Malém čtenáři povídka Lovci sobů a mamutů spisovatele, pedagoga, skautského činovníka a amatérského archeologa Eduarda Štorcha. Pět ilustrací Zd. Buriana, které tuto práci doprovázelo, zaujalo tehdejšího docenta Univerzity Karlovy v Praze paleontologa Josefa Augustu natolik, že malíři nabídl spolupráci – tentokrát na vědeckém základě. V roce 1937 ilustroval Zd. Burian rozšířenou knižní verzi Štorchovy povídky, nyní pod názvem Lovci mamutů, kterou recenzoval právě prof. Augusta.

Zdeněk Burian: „Tento pravěk, který jsem měl v krvi, ležel ladem až do chvíle, kdy jsem dostal do ruky obtahy rukopisu Ed. Štorcha (...). Při čtení ožily mé dávné jeskynní sny včetně husí kůže, která mi tenkrát běžela po zádech.

Profesor Štorch byl dokonale obeznámen se životem v pravěku, ale přesto mi ponechával svobodu vlastních představ. Při práci na ilustracích jsem vycházel z toho, že i tenkrát žili lidé různých typů, stejně jako dnes.

Měl bych se zmínit o obtížích ilustrátorské práce, o té velké "porci roboty", kterou na hotových kresbách vidět není, o tom, jak malá knižní kresba vyžaduje někdy studií a příprav jako velký historický obraz atd. Ale každá práce má své obtíže, a Štorch dovede osladit ilustrátoru práci množstvím krásných lidských typů i nejrůznějších povah, líčením divokých krajin člověkem dosud nezvládnutých, podivných krojů a zbraní i obydlí, příhod veselých i tragických ... vše, co rád kreslím, nacházím v jeho knihách (...).

Knížku Lovci mamutů recenzoval profesor Josef Augusta, který od roku 1933 působil na geologicko-paleontologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze. Pozval si mne domů a předložil mi obrázek kostry diplodoka, býložravého veleještěra. Nakreslil jsem ho během dvaceti minut - zvířecí anatomii jsem dobře znal, vždyť jsem mezi zvířaty vyrostl. Měli jsme doma dva tažné a dva kočárové koně, psy, kočky. Na severních svazích Beskyd byla spousta zvěře, ještěrek, hadů, v oboře na Hukvaldech jsem pozoroval jeleny ... A mimochodem - koňská anatomie je pro všechny čtyřnožce směrodatná, změny v jejich svalstvu jsou jen nepatrné.

Profesor Augusta byl spokojený, a tak začala naše spolupráce. (...) Nejprv jsem já chodil k němu a musím říci, že to byl ohromný „pracant". Sedávali jsme u něj třeba až do jedné v noci, a ještě mne pak doprovázel na tramvaj. Když jsem potom pracoval na větších plátnech, tak zase on chodil ke mně. A tak nakonec vzniklo něco, proti čemu není námitek.“

Neobyčejně tvůrčí dialog mezi malířem a vědcem trval až do konce profesorova života v roce 1968 a přinesl množství dokonalých uměleckých rekonstrukcí pravěkého světa, které dodnes tvoří zlatý fond světové paleontologie. Po smrti prof. Augusty pak Zdeněk Burian v načatém díle úspěšně pokračoval s dalšími vědeckými osobnostmi - prof. Špinarem, dr. Mazákem, dr. Wolfem, dr.  Benešem, prof. Němejcem, dr. Kleiblem, dr. Zárubou a dalšími.

Zdeněk Burian: „Dnes je paleontologická věda už tak rozsáhlá, že na ni jedinec samozřejmě nestačí. Pravěká rekonstrukce, to je týmová práce. Od počátku jsem proto vedle profesora Augusty spolupracoval i s kolektivem speciálně zaměřených odborníků.  Například bez fytopaleontologa profesora Františka Němejce by rozhodně nebyly moje pralesy tak věrohodné. Kritikou pomáhali i dr. Ferdinand Prantl a asistent prof. Aleše Hrdličky antropolog prof. Jiří Malý. Pamatuji si jako dnes, jak se díval na obraz neandertálce, dlouho mlčel a řekl jenom: Nejlepší na světě. To mne samozřejmě velice těšilo. Dále to byli profesor V. Fetter a na zbraně a pazourkové nástroje profesor Jan Filip, u něhož jsem poprvé uviděl originály prací pravěkých lovců. Pracoval jsem rovněž s profesorem Špinarem a dr. Vratislavem Mazákem. Ve svých knihách použili mých obrazů dr. Jan Jelínek, ředitel brněnského pavilónu Anthropos, dr. Josef Kleibl a dr. Josef Wolf.

Fantazie je v mých obrazech málo. Každý z vědců musí dbát na své renomé, a proto se neodváží „fantazírovat". To si dovoluji já, když uvažuji, zda namalovat výjev při východu či západu slunce, zda v bouři či za sluneční pohody.

Vznik obrazu je opravdu namáhavý a odpovědný. Při paleontologických rekonstrukcích záleží na maximální přesnosti i zkušenostech. Dostanu kostru, někdy neúplnou, její fotografii. Samozřejmě, i když znám lidskou anatomii, netroufal bych si neznámou kostru sestavit tak, jak to dovede vědec. Mou věcí je vyjádřit pohyb svalů při určitém postavení nebo běhu. Není možné vzít plátno, paletu a začít hned malovat. Nejprve předchází několik kreseb, kde základem je právě kostra. Konečně mám schválený tvar zvířete, jeho hlavy, končetin v pohybu... Pak teprve je udělám na kusu papíru v barvách a konečně ve velkém formátu na plátno.

Pro určování vnějšího vzhledu mají velký význam mimikry. Vycházím z toho, jak se zvíře živilo, a podle toho, co víme o dnešních dravcích, přizpůsobených svému okolí tak, že se dovedou přiblížit ke své kořistí naprosto nepozorovaně. Na základě toho si představuji zbarvení kožichu, šupin ... Záleží na každé podrobnosti. Jestliže zvíře v popředí je namalováno se všemi detaily, se zbarvením srsti, očí, drápů a podobně, musí být i pozadí namalováno stejným stylem. A pravěké rostliny vypadají spíš jako ornament se svými lístečky, jehličkami a ne jako dnešní rostliny, které se dají zpodobnit celkem snadno. Obraz vyžaduje, aby nešlo jen o jednoduchou rekonstrukci z profilu. Na obrazu je zpravidla vždy jedna přesná rekonstrukce a ostatní zvířata jsou v jiných pozicích, tady se už samozřejmě uplatní mé znalostí anatomie, perspektivy apod.

K rozpoznání zvířete už nám dnes stačí například jeho zub. Přestože o takovém jedinci nevíme nic bližšího, poznáme alespoň, o jaký druh zvířete jde, a můžeme využít obdobných, kompletnějších nálezů. Mimochodem, při nálezech lidských lebek je právě špičák pro nás rozhodující, pomáhá nám rozlišit jednotlivá vývojová stadia.

Vezměte si takový příklad: najdou se čtyři stopy, čtyři otisky nohou pravěkého ještěra. Z jejich vzdáleností, tedy z délky kroku zvířete, lze vypočíst výšku v lopatkách a v pánvi. Složitější je už určování tvaru ocasu a hlavy. Tady musíme vzít na pomoc obdobné kosterní nálezy a potom je porovnáváme s dnešními příbuznými zvířete. Například pravěký ještěr Styracosaurus, dlouhý osm metrů, má dnes v Mexiku již zdegenerovaného, velmi vzdáleného příbuzného, který neměří ani půl metru.

Při zobrazení musím vycházet z povahy jednotlivých zvířat. Zvíře, jako například gorila, nikomu neublíží, nic nezabíjí. Naproti tomu má ale takovou sílu, že levhart se jí vyhne, tady boj neexistuje. Ale jsou obrovští býložraví ještěři, například právě diplodocus, a vedle nich mnohem menší ještěr, ale dravec, jako třeba tyranosaurus. Tam už je třeba znázornit boj, protože v přírodě byl nevyhnutelný.

Jenom rekonstrukce zvířat, to by pro malíře bylo málo. Tvořím z jednotlivých stavebních prvků složitější kompozice.  Dostanu stručný popis fauny, flóry a geologických podmínek. Celkové uspořádání potom záleží na mně, a je to mnohdy věc velmi složitá.“

Umělcovy práce byly dosud vydány ve více než 20 jazycích světa a patří i dnes, 28 let po malířově smrti, k vysoce respektovaným „vizionářským“ dílům na poli vědecké paleontologické a antropologické umělecké rekonstrukce. Za všechny tituly jmenujme kupř. J. Augusta, Divy prasvěta. Praha 1942, J. Augusta, Versteinerte Welt. Leipzig-Jena-Berlin 1962, F. C. Howell, Early Man. New York 1966, Zd. Špinar, Life before Man. London 1972, J. Kleibl, Menschen der Urzeit. Stuttgart, 1975, S. Fishbein, Our Continent. Washington 1976, J. Wolf, Menschen der Urzeit. Hanau 1977, J. Beneš, Prehistoric Animals and Plants. London 1979 a V. Mazák, Prehistoric Man. Londýn 1980 a další. Mnohé tituly vycházely v několika jazykových mutacích a reedicích, přesné množství je nesnadné určit. V databázi Národní knihovny nejsou všechna vydání k dispozici a v soukromých sbírkách je rovněž obtížné je dohledat. Kupř. prof. RNDr. Josef Wolf, autor knihy „Menschen der Urzeit“, mi na dotaz o počtu cizojazyčných variant své knihy napsal, cituji: "(...) Skutečnost, že tato kniha vyšla celkem v devíti německých vydáních, šesti francouzských a italských, ve dvojí anglické a americké verzi, dvakrát ve skandinávských jazycích, ale také dvakrát  v polštině a maďarštině v celkovém nákladu jeden milion výtisků, je též jedním z dokladů její mimořádné hodnoty. Kniha vyšla dokonce i ve slepeckém písmu a v příštích letech se chystá její vydání v ruském, řeckém a dalších jazycích. Nejprestižnějším se stalo její vydání v japonštině. Jako pravděpodobně poslední se chystá vydání v češtině a ve slovenském jazyce. Bude to zároveň vydání rozšířené o novou závěrečnou kapitolu "Člověk a jeho dějiny" s dosud nevydanými Burianovými ilustracemi".

Zdeněk Burian: „Antropologové mi přinášejí přesné fotografie z muzeí, soukromých sbírek i univerzit. Sestavenou lebku si vykopíruji, rozkreslím profil i en face, propočítám poměry, které musím neustále hlídat při zvětšování nebo zmenšování — výška nadočnicových oblouků, délka nosu. Potom na základě anatomických znalostí nasazuji svaly. To za den zhruba mám. K této práci se asi za týden vracím a teď uvažuji: Kde ten člověk žil? V pralese či na horké poušti nebo ve stepi? Poučuji se ze života těch, kteří_dodnes v podobných podmínkách žijí. Vždyť dosud jsou na naší zemi lidé, kteří nemají vlasy, ale vyloženou srst, která nepotřebuje nůžky, opotřebovává se a pomalu znovu dorůstá. Tyto typy najdete v jižní Asii, ve střední Africe a ve vnitrozemí Nové Guineje. Příroda vyzbrojuje tvory vždy tak, aby byli schopni uhájit svůj život. Člověk, který nevynalezl řezací nástroj nebo dokonce nůžky, byl přizpůsoben tak, aby mu dlouhé vlasy nevadily při lovu. Vždyť kolikrát stačí závan větru a ta vteřina, kdy by vlasy spadly přes oči, může rozhodnout v jeho neprospěch.

Dobrý portrét musí být mnohem víc než sebelepší fotografie; musí nejen reprodukovat podobu, ale obrážet i minulost portrétované osoby a její myšlení. Podívejte se na oči tohoto člověka. Ten se živil sběrem ovoce, žvýkal tvrdé zrní, proto jsou jeho žvýkaci svaly tak mohutné a končí až někde na hřbetu lebky. Ale tenhle — vidíte ten lesk očí? — ten už uměl pro svoji obživu zabíjet.

Mladý Leakey, syn doktora L. S. B. Leakeye, nalezl u Rudolfova jezera zbytky člověka. Zprvu se domníval, že jde o ženu neznámého typu, kterému dali vědci číslo 1470. Dělal jsem rekonstrukci a stále jsem se nemohl smířit s domněnkou, že jde o ženu. Vycházel mi z toho muž a také jsem muže vytvořil. V okolí Rudolfova jezera výzkum pokračoval a nálezů bylo stále víc. Antropologové se shodli na tom, že domnělý člověk číslo 1470 — je muž — známý Homo habilis.

U Rudolfova jezera našli vědci pozůstatky dávného předka člověka v sopečných tufech a zbytcích lávy. Přáli si, abych na obraze znázornil tohoto pračlověka a zároveň afrického šavlozubého tygra, jehož pozůstatky se zde také vyskytly. Ted' si představte to dilema. Člověk, který měl jen pěstní klín, a dostat ho dohromady na obraz s tak krvelačnou šelmou, které by se přece instinktivně vždy na hony vyhnul. Komponoval jsem tedy obraz tak, že se odehrává delší čas po výbuchu sopky. Láva nahrnula před sebou hlínu, pak přišly záplavy a lijáky, a z hlíny vyčuhuje kel, lebka a kosti tygra šavlozubého. V popředí stojí nad nimi onen pračlověk.

Nebo zánik skupiny australopiteků — tří mužů, ženy a dvou dětí, jak byli objeveni v Etiopii v bahně. Jejich kostry — to je skutečnost. Když jsem začal pracovat na tomto výjevu, hodně jsem nejprve přemýšlel, jak to namalovat, aby jejich smrt vypadala věrohodně. Začal jsem s ranním úsvitem a přívalem vody, ve kterém se snaží zachránit. Avšak během malování jsem přišel na to, že je to vyloučeno. Tito lidé měli ještě spolehlivé instinkty jako všechna zvířata, je přece nemožné, aby je hukot vody neprobudil, jestliže tam někde spali pod keři. Nakonec jsem vše vyřešil takto: Je hluboká noc, kdesi v dálce zuří bouře. Voda pomalu stoupá, až pojednou rychle vtrhne obrovskou silou do vyschlého vádí... Rozumějte: od vědců dostávám výhradně spolehlivé informace, plně ověřitelné, ale při malování pak přicházím na věci, které si musím vyřešit sám. Po několika schůzkách jsme se s profesorem Špinarem nakonec shodli, že se to mohlo odehrát jedině tak, jak jsem to popsal. Takovýto menší obraz se dá promalovat za čtyři dni, týden. Předchozí příprava dá ovšem mnohem více práce než samotné malování a pak ještě dojde k nutným opravám po dohodě s vědcem.“

Vedle knih Eduarda Štorch se tématice pravěku, přímo inspirované jeskyní Šipkou, věnoval malíř i v pozdějších letech. Mezi veřejnosti spíše neznámé obrazy patří olej Noc (1950,  nereprodukováno/nevystaveno), klasickými díly lze nazvat olej Homo sapiens neanderthalensis /Šipecký člověk pod Kotoučem (1953), perokresbu Neandertálský lovec pod vrchem Kotoučem (1955) či olej Neandertálci pod vrchem Kotoučem (1958), nepřímo se k tématu vztahují mnohá díla zachycující život lovců jeskynních medvědů apod. Obraz Homo sapiens neanderthalensis věnoval Zdeněk Burian v roce 1956 Lašskému muzeu v Kopřivnici, jak vyplývá z malířovy korespondence se správcem muzea, panem Emilem Hanzelkou:

Zd. Burian, 28. března 1953 : „(...) Mám radost z Vaší zprávy o Lašském muzeu, a protože právě v našem kraji se nachází v celém vědeckém světě známá jeskyně Šipka, bydliště člověka Neandertálského, bude dobře, budete-li mít v muzeu něco o tomto člověku. (...). Pracuji právě na obraze obyvatelů Šipky s Kotoučem v pozadí. Rád bych tam dostal Kotouč z nejpříkřejší strany (lom). Doposud jsem však nesehnal nic, co by mne poučilo, jak vypadala tato strana Kotouče před otevřením lomu. V případě, že byste věděl o nějakém takovém starém obrázku, prosil bych Vás o laskavé zapůjčení. Během týdne bych to vrátil. Myslím, že některá ze studií k tomuto obrazu by se dobře do muzea hodila.“

Emil Hanzelka, 7. dubna 1953: „(...) Jelikož sbírky z průzkumu prof. Mašky ze Šipky a z Kotouče s pověstnou čelistí pračlověka byly Němci zničeny v mikulovském zámku, připadl jsem na myšlenku prozkoumat vyvážku ze Šipky, která nachází se v množství asi 300 m3 na haldě před Šipkou. R. 1950  prosel a vypral jsem asi 1 m3 této vyvážky a našel jsem v ní 1100 nálezů, počítaje v to ovšem i drobné střepiny eratiky a kostí. Našel jsem však i hodnotné předměty jako křemencové a pazourkové čepelky, klíny, zuby jeskynního medvěda a jiné zajímavosti. Až archeologové prozkoumají celou haldu, získáme novou sbírku po šipeckých kulturách. (...). Dále zkoumám sídliště u Šutyrovy studánky pod Červeným kamenem a poštěstilo se mi nalézt tuhované střepy keltské kultury. V samé Kopřivnici našel jsem keltské sídliště u starého hřbitova na ostrovu potoka Kopřivničky. Na Šostýně při vykopávkách základů hradu našel jsem rovněž pazourkové nástroje a kostěná šídla a jehly, takže i zde jsem objevil staré sídliště. Dále jsem na stopě sídliště u Váňova kamene a na západním svahu Bílé hory u pramene v místě zvaném Bělárna. Zkoumám i sídliště v Závišicích a slovanské božiště na Libhošťské hůrce.(...).“

Zd. Burian, 15. června 1953: „(...) Promiňte, že v důsledku posledních událostí a v důsledku ztráty veškerých úspor odpovídám teprve nyní na Váš poslední dopis. Musel jsem převzít ihned jiné práce, abych nezůstal úplně bez prostředků, poněvadž na lidi naší kategorie vláda vůbec nepamatovala. (...). Na obraze s Kotoučem jsem ovšem musel přestat pracovat, takže ten už na Vaší výstavce nebude, ani některé studie k tomuto obrazu. Škoda, že jsem to nemohl dokončit před měnovou reformou.(...).“

Zd. Burian, 17. února 1955: „(...) Obraz obyvatelů Šipky je dokončen, ale Nár. Muzeum si jej vyžádalo pro výstavu. Nyní je už zase u mne, dám si obraz ještě ofotografovat a jakmile dostanu dobré kopie a bednu, odešlu Vám to. Odeslání ještě oznámím.“

Emil Hanzelka, 5. června 1955: „(...) Na schůzi Muzejní subkomise MNV v Kopřivnici překvapil jsem všechny přítomné zprávou, že jste se rozhodl darovat našemu muzeu Vaše dílo „Šipecký pračlověk“ v originále. (...). Vaše vzácné dílo ohodnotí naše muzeum měrou netušenou. (...).“

Zd. Burian, 5. července 1955: „(...) Obraz, který jste vhodně pojmenoval „Šipecký pračlověk“ bude nyní reprodukován v díle „Po stopách vývoje člověka“ od J. Malé, vdovy po prof. Malém, asistentu Dr. Aleše Hrdličky. Právě je v reprodukci a po prázdninách Vám obraz budu moci odeslat; rovněž knihu, která vyjde asi koncem roku. (...).“

Zd. Burian, 11. května 1956: „(...) Sděluji Vám, že v nakladatelství Orbis „překročili“ plán asi o ¾  roku. Konečně mám obraz doma a po vyčištění – asi během 4-5 dnů obraz odešlu. (...) Budete asi potřebovat pod obraz nějakou legendu. Obraz byl reprodukován za vědecké spolupráce univ. Profesorů Dra Jos. Augusty a Dra J. Malého, asistenta českoamerického anthropologa Dra Aleše Hrdličky. Nepředstavuje samozřejmě nějaký manželský párek, nýbrž zbytky nevelké tlupy. Tyto tlupy často vyhynuly úplně, protože proti některým šelmám, jako kupř. jeskynním hyenám, jedinou zbraní byl vlastně oheň. Hyeny žily ve smečkách. Vápencová kra Kotouč se podle úsudku geologů za posledních 50 000 let nijak patrně nezměnila. Změny se týkají pouze porostu“.

Emil Hanzelka, 26. května 1956: „(...) Sděluji Vám, že originál „Šipecký člověk“ v pořádku došel. Projevujeme Vám náš srdečný dík za tento vzácný dar. Ovšem pouhý projev díků je nedostačující. Vaše šlechetnost a zájem o naše muzeum musí být hlouběji zhodnocena. Obraz je instalován jako zlatý hřeb v archeologické expozici našeho muzea a budí již nyní velikou pozornost návštěvníků. (...).“

Co vytváří onu čarovnou atmosféru Burianova díla? Vedle mistrného uchopení světla a kompozice samotné je to především věrohodnost, dokonalé autorovo ztotožnění se s tématem či příběhem. Zdá se nám, že to vše malíř nějakým záhadným způsobem musel prožít a přitom máme pocit, jako bychom se i my sami stávali účastníky tohoto děje. Zdeněk Burian tvořil své neobyčejné světy na základě geniální intuice, umocněné vlastním prožitkem, často srovnatelným s literární předlohou. Je to patrné právě u dobrodružné ilustrace a je zřejmé, že tento umělec se tak stal ideálním malířem tohoto žánru.

John Huston (americký režisér slavného filmu Moby Dick z roku 1956): „Když jsem hledal typ, krásný záběr, jeho dynamiku a především tolik obdivovanou poezii filmu, obrátil jsem se k velkolepým kresbám českého malíře Zdeňka Buriana.“

Zd. Burian: „Z čeho pramení moje sympatie k dobrodružné literatuře? Od jedenácti let jsem si kreslil národopisné obrázky. Podle skutečnosti, Vrázových a Kořenského cestopisných fotografií, kukátkových panorám. Když jsem v jakém časopise viděl kresbu nebo fotografii lidského typu, exotického oděvu, nástroje, obydlí nebo zbraně, okamžitě jsem si to nakreslil. A národopis, to je přece dobrodružství!

(...) Romantika... Co je to romantika? Tak tomu říkáme my dospělí, když naše děti si začnou stavět na zahradě stany, vystýlat je přikrývkami a opatřovat primitivním zařízením. Brzy - už asi v jedenácti letech - převládne však touha pro táboření ne na zahradě v dohledu rodičů, ale v lesní samotě,  na břehu řeky,  kde by se dalo pod hvězdami a v kruhu spřízněných, čistých mladých duší snít o dálkách, mořích, lodích a neznámých světech.

(...) Proč mne upoutala právě dobrodružná literatura? Snad je to tím, že jsem vyrostl na Beskydsku mezi koňmi. Když jsem přesídlil z venkova do města, byla to pro mne velká změna, nemohl jsem si v Praze zvyknout. Ventilem byl tramping. Romantika dobrá a prospěšná. To městské zotročení jsme si tehdy vyrovnávali pobytem v přírodě a četbou. (...) Ty trampské sny o údolích plných večerních červánků, o větru v sosnách, Mannitouovy písně na vrcholech skal, to mě uchvacovalo svým tajemným kouzlem dálek. Víte, tahle literatura podporuje to, co je v každém klukovi: vědomí čestnosti, hrdinství, vítězství spravedlnosti – vědomí, že je muž. Tyhle knížky vedou lidi k životu v přírodě, bez alkoholu, k zdatnosti i poctivosti. To vám potvrdí každý starý i ti noví trampové. Žili jsme jako praví zálesáci, spali jsme pod širákem a v lednu jsme se koupali v Sázavě. V Tatrách jsme zažili pěkná dobrodružství a z jižního Slovenska jsme se vrátili do černa spálení sluncem a plní nádherných vzpomínek na přírodní ráj a svobodný život. Nevím jak je to dnes, ale tehdy trampovat znamenalo zachovávat ducha čestnosti, džentlmenství a úcty k ženě.

(...) Já když teď něco potřebuji, nemusím vůbec nikam chodit. Všechno mám doma. To je náskok! A při ilustraci moc důležitý. Pročtu knížku, poznamenám si scény a náladu, protože první čtení nechá v člověku ten největší dojem, a už si to hned musím zařadit: století, kroje … copak bych udělal, kdybych najednou zůstal třebas na tom, jaká byla pistole z roku 1850 nebo jak vypadal vikingský člun? Nemohu přece pokaždé uprostřed práce běžet do muzea. Musím malovat, dokud to vidím v hlavě. A abych to viděl vcelku, musím dokonale znát zvláštnosti každého jevu v jeho dobovém zarámování, zvyky, lidské typy, nejrůznější drobnosti soudobých rekvizit. Vlastně jsem dokumentarista. A protože dělám pro mládež, tak nemohu fantazírovat. Ti dnešní mladí lidé už o světě ledacos vědí a jsou kritičtí. Každou nepřesnost, každou neznalost faktu velice rychle objeví. (...) Nejraději jsem snad dělal Kiplinga a hlavně Inda Mukerdžího, to je skutečný básník! Ona každá kniha chce něco jiného. Hlavní je pochopit a podpořit představu autora, který je většinou výtečně informován. A pak, aby to bylo poutavé, srozumitelné a přesvědčivé pro děti. Dostal jsem od nich už haldu dopisů, to je pak radost dělat. Jenom reprodukce kdyby byly lepší.

(...) Když jsem začínal dělat dobrodružnou kresbu, tak tady nebyly filmy či fotografie, které bych potřeboval. Měl jsem namalovat třeba zálesáky, ale jak byli oblečeni, to kdybych tenkrát věděl. Vyšel jsem tedy z toho, že lidé, žijící v dalekém pohraničí bez rodiny, bez ženy, si nakonec musí nechat ušít svoje haleny od Indiánek a že indiánský kroj tak pomalu vejde do oblečení traperů a vůbec hraničářů. Ve všech mých ilustracích je vidět, jak se oblečením běloši Indiánům přizpůsobili, všimněte si třeba těch příslovečných jelenicových halen, kožešinových čepic s pery a konečně i dlouhých vlasů. Když daleko později přišly i k nám ty prastaré snímky z dob dobývání divokého Západu, daly mně za pravdu. V jedné své knize jsem oblékl hrdinu do obyčejných modráků a vidíte, vyšlo to. Po letech fotografie znovu potvrdily, že modráky byly pracovním oblečením hraničářů. Ale jak jsem na to přišel, to vám opravdu nedovedu vysvětlit. S tím se člověk nějak rodí, zkrátka má to v krvi.

(...) Víte, malíř, stejně jako herec, musí umět prožít všechny ty nakreslené dobrodružné okamžiky ve své fantazii. Chce-li namalovat koně, který plave v peřejích, musí se tím koněm na chvíli stát – to je marná sláva.“

Ve 30. a 40. letech min. století Zd. Burian ilustroval (díky prozíravé ediční strategii nakladatelů) desítky titulů dobrodružné romantiky, kupř. stěžejní díla Karla Maye (nakl. Toužimský a Moravec) a Julese Verna (nakl. Josef Richard Vilímek). Tento trend sice díky politické situaci po r. 1948 výrazně přibrzdil, přesto i neúplný výčet autorů přesvědčivě dokládá, že malíř i na tomto poli zůstal zcela suverénním umělcem - takto reprezentativní soubor totiž jen stěží najde srovnatelnou konkurenci: Assolant, Beecher-Stowe, Beholz, Bradbury, Brand, Burroughs, Cody, Comfort, Cooper, Curwood, Defoe, Doyle, Dumas, Fast, Gerstäcker, Greene, Harte, Johns, Marryat, Maugis, May, Mayne-Reid, Mukerdží, Ransome, Scott, Steuben, Stevenson, Verne, Wallace, Wa-Sha-Quon-Asin, Wells, a samozřejmě malířovi „učitelé“: Beach, Grey, Kipling, London, Seton, ale i Hemingway či  Longfellow a další, z českých pak především Foglar (jehož oddíl Hochů od Bobří řeky navštívil v r. 1936 Burianův vzor Seton), Štorch či cestovatelé Vráz a Frič.

Zdeněk Burian se s literárními hrdiny a vzory ztotožnil skutečně dokonale. Celý život zůstal jakoby „jednou nohou na prérii“ (ta druhá stála pevně v malířově ateliéru). V posledních letech svého života myslel, jednal a dokonce i vypadal jako starý indiánský náčelník či šaman.

Prof. RNDr. Zdeněk Špinar, DrSc.: „Když jsem poprvé navštívil Mistrův ateliér, připadal jsem si poněkud jako v zálesáckém srubu. Bylo mi ihned jasné, že Mistr v mládí trampoval a že rád žil v prostředí, které mu tato šťastná mladá léta připomínalo. Sám nosil s oblibou kostkované košile, rád hrával na kytaru a miloval dobrodružnou literaturu. V jeho ateliéru byl nedaleko vchodu pěkný krb, na stěnách visely lovecké trofeje z různých zemí, kožešiny, exotické zbraně a jeho oblíbené obrazy a fotografie. Ve vedlejším pokoji měl rozsáhlou knihovnu s bohatou literaturou z nejrůznějších oborů. Uprostřed ateliéru stál malířský stojan, na nějž dopadalo rozptýlené světlo z okna ve stropě. Za stojanem bylo Mistrovo pohodlné křeslo. Na stojanu byl obvykle rozpracovaný obraz. Mistr hovořil vždy klidně a věcně. Nikdy se nerozzlobil, neurazil ani nerozčilil. Byl velmi skromný a nesmírně pracovitý. Nade vše miloval přírodu. Říkával, že v ní ožívá, že mu vrací chuť k práci a že je jeho hlavním zdrojem inspirací. Co jednou venku viděl, ať barevnost oblohy při zapadajícím slunci, barvy a stíny horských hřebenů, sluncem prozářené stromy, třpyt tekoucí vody nebo pěnění mořských vln, vše si výborně pamatoval a pak štětcem věrně přenášel na plátno. Objekty, které maloval, zobrazoval naprosto věrně a reálně.“

Vytvořil neuvěřitelně rozsáhlé dílo. Tisíce kreseb, stovky olejů, kvaší, akvarelů, pastelů, temper atd., více než 500 knižních titulů, stovky samostatných knižních obálek a časopiseckých ilustrací. Neuvěřitelná šíře témat, zahrnující umělecké práce z oblasti etnografie, geografie, paleontologie, antropologie a dalších, vedle ilustrací knih pro děti a mládež, v neposlední řadě pak i pozoruhodné soubory portrétů či obrazů s volnou tématikou, která je veřejnosti dodnes téměř neznáma (podobně jako ilustrace k nevydaným knihám).

Zdeněk Burian: „Stát celé hodiny nebo i sedět před štaflemi je dost namáhavé, a hlavně to škodí zdraví. Srdce by si odvyklo pracovat jako sval, kdyby nebylo sportu, tělesného cvičení, dlouhých pochodů, práce v lese a na zahradě ... V Praze si udělám nejprve ráno delší pochod, pak pracuji až do večera, za soumraku jsem rád, že mám zahradu, vyjdu si ven a zacvičím si podle části Proškova a Müllerova systému — to se dobře usne a druhý den jste čerstvý do roboty.

(...) Začal jsem opravdu brzo. Národopisné kresby, které mám dodnes schované, jsem dělal ještě dlouho předtím, než jsem přišel na Akademii, a ve čtrnácti letech už jsem byl ve druhém ročníku, takže já mám veliký náskok, ve všem. Je to tím, že jsem měl možnost pozorovat. (...)

Mohu říci, že žiji vlastně jen pozorováním. Od patnácti let se toulám se stanem po různých krajích Československa. Pozoruji všechno, vždyť i noci jsou rozdílné, takže někdy je možné namalovat noční scénu s nějakým tvorem, kterého je dobře vidět. A samozřejmě stromy, jak vypadají v různém osvětlení, jaké stíny vrhají. Proto říkám, že můj život je věčné pozorování — i v pražské tramvaji.  Před lety jsem si koupil pozemek s lesem, kde mám chatu. Les jsem si ještě „vylepšil" cizokrajnými stromy, dívám se, jak rostou, a tak jsem schopen — když třeba ilustruji povídky z dálných krajů — poctivě mládež informovat, jak to tam vypadá. Zkrátka nesedět jen v ateliéru a fantazírovat. Musím vidět všechno, staré i nové. Například obrovské poučení mi přinesl šumavský prales. Musím malovat — jako detail — i různé druhy stromů shnilých, povalených bouří, porostých plísněmi...

Maloval jsem život počínaje vznikem prvních hub v mořských vodách až po člověka, rád bych řekl dokonalého, ale nemohu to tvrdit, protože člověk ještě zdaleka dokonalý není, naopak v mnohém se nemůže vyrovnat zvířatům, která mají za sebou mnohem delší vývoj než člověk. Dělal jsem tedy všechno, co je vůbec známo, od vzniku života až po člověka. Kosti, které věda nalezla, jsou však jenom částí toho, co ve skutečnosti existovalo. Na této nádherné planetě jistě žily desetitisíce, možná statisíce zvířat, která jsme namalovat nemohli.“

Zdeněk Burian vynikal v řadě výtvarných technik. K naprosté dokonalosti dospěl u lavírovaných kvašových ilustrací a kreseb bílou tuší na černém papíře. Katalogizace malířova díla je prakticky neukončitelná, stále se totiž nacházejí nové umělcovy práce. Váháme, zda máme vůbec uvěřit, že to vše stihl jeden člověk za jeden lidský život, a přece je tomu tak.

Eva Hochmanová-Burianová: „Táta diváka i čtenáře informoval spolehlivě, mohli mu naprosto důvěřovat, a proto si získal takovou oblibu. Doslova z celého světa přicházejí slova uznání, v mnoha zemích žádají jeho ilustrace do různojazyčných publikací. Jeho díla se objevují v televizním vysílání všech světadílů.

Otcova virtuózní technika mě vždycky fascinovala. Dokázal třeba pomocí prstu docílit efektu slepého oka nebo zářivosti velké hvězdy. Drobné hvězdičky nebo mravence tvořil tak, že klepal pravou rukou přes levou, držící roztřepený štětec namočený v barvě. Jeho světélkující kvaše byly pověstné, ať už to byly prosvětlené oči, lesknoucí se vlasy nebo ozářená kontura obličeje z profilu či silueta postavy proti světlu. Současně s vizuálními vzpomínkami se mi vždycky vybavuje dojem čichový. Zahltila mě vždycky dráždivá vůně terpentýnu, kdykoli jsem vkročila do jeho pracovny, udivila mě spousta štětců a štětečků, které pečlivě očištěné vkládal večer do baňaté keramické vázy…

V mých 9 letech mi tatínek namaloval do památníku Indiána, který sedí ozářen sluncem na skále a tluče do malého bubínku. Pod obrázek napsal: „Rudému bobru deváté zimy v den posledního mléčného zubu – táta. Obyčejná bledá tvář.“  Měla jsem z jeho originálního věnování velkou radost.“

Zdeněk Burian: Od jedenácti let se věnuji národopisu. Miluji ty krásné panenské časy lidstva, je to moje vášeň studovat tehdejší život. S přírodními národy odcházejí nejlepší lidé. Žádný divoch nikdy neohrozil přírodu, dokázal se s ní sžít a porozumět jí. A my spotřebovali už třetinu všech smrkových lesů jenom kvůli zápalkám. Nadzvuková letadla spotřebovávají ve velkém kyslík, a to má přeci vliv na počasí. Přitom je hromadně ničen nejcennější zdroj kyslíku, lesy. V moři, kolébce života, je dnes plankton místy tak zahuštěn odpadovou naftou, že mořští ptáci už nelétají přenocovat na blízké ostrovy, ale usedají přímo na hladinu. Jíme čím dál víc chemizovanou potravu. Tabák se hnojí postřiky s příměsí arseniku, a přesto lidé kouří stále více. Dovolte stárnoucímu malíři, aby vyjádřil svou obavu o budoucnost naší krásné přírody. Vždy jsem přírodu miloval a vždy mne uchvacovalo úžasné drama jejího vývoje. Važme si přírody a udělejme vše pro to, abychom ji uchránili i pro příští generace.

 Já jsem tak trochu fantasta, ale tohle vím určitě: kdybych byl mladší, věnoval bych život jedinému cíli - přimět lidi, aby si každý nehrál jenom na svém vlastním písečku.

Celý den pracuji, pak se večer dívám na zprávy ze světa a pak většinou dlouho do noci přemýšlím o téhle jediné věci. Vždyť krásnější planeta, než je naše Země, sotva ve vesmíru existuje ..."

Básník štětce. Poutník s kytarou a písní na rtech. Miloval podzim a Nový Zéland. Hory, lesy a čistý vzduch. Koně a psy. Dobré lidi. Tramp tělem i duší, věrný kamarád našeho dětství, tichý společník na stezkách dospívání, ryzí přítel v dospělosti. Oblíbené postavy? Mauglí, z pravěkých pak mamut a iguanodon.

Jeho tvorba připomíná nekonečné volání po prapůvodní čistotě života, ušlechtilosti lidské duše a respektu k dokonalému řádu bytí. Přestože nás opustil již před lety, svými názory a životními postoji předběhl mnohé z nás. Jeho dílem se jako dlouhá nit vine poselství přírodních národů. Technika mu byla cizí, automobilům se vyhýbal. Sílu a inspiraci hledal v přírodě, o našich dluzích vůči ní hovořil ještě dřív než se to stalo módou.

Burianova životní i umělecká filosofie byla postavena na hlubokém poznání přírody, na vysoce vytříbeném smyslu pro chápání jakéhokoliv přírodního jevu, či děje. Dovedl vidět a reprodukovat skutečnost v plné její kráse a přitom vyjádřit ještě něco mnohem závažnějšího - obsah. Měl vynikající smysl pro tvar, barvu a prostor, proto byl jedinečný, uznávaný a nenapodobitelný.

Zdeněk Burian: "O cestě k dalšímu duchovnímu zdokonalování člověka už nemůže být řeč. Proto se často vracím k primitivům v době, kdy v Indii, v Tibetu a Jižní Africe např. tato cesta aspoň nastoupena byla. Neznám krásnějšího lidského věku než dobu rozkvětu předkchmérské Kambodže. Tam byly všechny dnešní problémy vyřešeny a umění tohoto lidu se dotklo božství. A s tím je amen!"

Třebaže vědecky erudován, hluboce jej oslovil duchovní odkaz staré Indie. Některými svými názory připomínal R. W. Emersona či H. D. Thoreaua. Mnozí by možná řekli, že se do dnešních dnů moc nehodil, a  měli by pravdu. Zdeněk Burian totiž patřil do některého z příštích světů.

Mimo Českou republiku byla umělcova díla vystavena s úspěchem v řadě světových měst (tokijská expozice trvala rekordních 10 let!). V roce 1969 byly malířovy obrazy vysílány do celého světa v rámci experimentálního satelitního přenosu americké televize. V roce 1978/1979 byl zařazen do prestižní The Marquis Who is Who in the World Publications Board.

Odešel náhle a nečekaně, uprostřed nedokončené práce, před zahájením své třetí pražské výstavy v jednom roce, 1. července 1981 v nemocnici Na Františku. Spolu s ním jakoby navždy odešla i část romantického světa …

Jeden z posledních rozhovorů poskytl malíř redaktorce Mileně Nyklové (Namaloval věci, které nikdo neviděl. Lidová demokracie, 19. června 1981):

Zd. Burian: „Byl jsem asi zvláštní dítě, když místo abych kopal do meruny, sedal jsem u stolu a kreslil všechny typy lidí, od Eskymáků, Indiánů až po Novozélanďany a Afričany. Myslím, že to byl spíš projev touhy po dobrodružství, po exotice, ale jistě také zvídavost, jak to přijde, že v téže době může žít na zeměkouli tolik rozdílných typů lidí tak rozdílným způsobem života. Když jsem se pak dostal na Akademii výtvarných umění k Jakubu Obrovskému, maloval jsem samozřejmě portréty a své vlastní zážitky. V mém životě ovšem hrála velkou roli osudová náhoda. Jednou jsem stál v němém obdivu před výkladní skříní dělnického nakladatelství v Hybernské ulici, když odtamtud vyšel pán, který se mnou hned zapředl hovor. Když poznal, že jsem Moravan, že maluju a že mám rád knihy, pozval mě dovnitř. Ředitel nakladatelství mi nabídl, abych namaloval několik reklamních kartónů na méně známý román Alexandra Dumase. To zřejmě rozhodlo o tom, že jsem začal ilustrovat knihy, i když se jich po první světové válce vydávalo poměrně málo — nebyl papír. Dalším osudovým momentem bylo vydání Lovců mamutů od Eduarda Štorcha, kde jsem maloval pravěké lidi podle svých představ. Ty zřejmě zaujaly našeho významného paleontologa Josefa Augustu, který mě pak pozval ke spolupráci na svých knihách. Jenom mě mrzí, a je to paradoxní, že všechny ty knihy nevyšly česky.

Dal jsem takříkajíc fleka i vědcům. Moje rekonstrukce se ukázaly jako správné. Přispěla k tomu nejen moje znalost anatomie a národopisu, ale také detailní znalost přírody. Třeba jsem přišel na správné zakloubení končetin u ještěrů, které jim dovolovalo přirozený pohyb na vzpřímených nohou. Lebka nebo úlomek kosti dávno vyhynulého zvířete není pro mě jen důkazem o jeho existenci, ale vyvolává ve mně představu živého tvora, který žil v určitém prostředí, ať už jako dravec nebo oběť. Někteří čtenáři se snad domnívají, že si některá zvířata vymýšlím. Ale musím je zklamat. Všechno maluju na základě faktů, byť fragmentárních.

Je mi úzko z toho, že lidé ničí přírodu, ačkoliv je to základní podmínka jejich života.“ 

Zdeněk Burian prožil ve Štramberku prvních pět let svého života, ale tomuto místu zůstal věrný i v dalších letech, kdy žil v Kopřivnici a později v Praze, kde získal vlastní byt v roce 1928. To už byl rok ženat s Františkou Loudovou (1904-1979) a otcem dcery Evy (1927-1995). V tomto pro něj šťastném roce (kdy zahájil rovněž spolupráci s pražským nakladatelstvím Josef R. Vilímek) vytvořil olej „Vzpomínka na starý Štramberk“ Za oběma rodiči (později jen otcem, matka se z kopřivnického domu odstěhovala v roce 1930) se po studiích na pražské Akademii vracíval na různě dlouhé pobyty, s rodinou pak většinou na prázdniny (tzv. letní byt).

Eva Hochmanová-Burianová: „Poprvé jsem byla na Moravě jako miminko. Moji rodiče čekali na byt v novostavbě na Žižkově, a tak jsem své první měsíce strávila u dědečka a babičky v Kopřivnici. Starý pán byl snachou nadšený, věnoval se jí, chodil s ní s kočárkem na procházky, zatímco mladá babička Herma udržovala odstup. Mezi ní a synem Zdeňkem byl občas napjatý vztah.

Zdeňkovy pozdější tempery (bylo mu asi osmnáct let) malované z oken rodičovského domu připomínají Kopřivnici před mnoha lety. Kolem dědečkovy zahrádky se žlutými růžemi, které babička pěstovala tak ráda, se táhla silnice se stromořadím a kus dál "přes příkop" jezdila lokálka. Jako malou mne děda vozil s mámou kočárem po stavbách, které v okolí prováděl a kontroloval. Cestou jsme potkávali žebřiňáky tažené kravkami a všichni pana stavitele uctivě zdravili. Děda měl ještě bryčku a tzv. Spiegelglasswagen, na kterém mne uchvacovaly hlavně lucerny. Ve stáji jsem byla jako doma. Šero, teplo, tiché chroupání a vůně sena mě někdy doslova ukolébaly. Sem tam koně dupli nebo zachrastili řetězem, kterým byli upoutáni ke žlabu, a obrátili tmavé, moudré oči po dětech, které stály v přítmí a fascinovaně na ně hleděly. V Kopřivnici jsem také měla pověst bojovnice, Často až příliš divoké. Maminka musela urovnávat dětské spory, táta neměl čas. I tam míval s sebou práci a musel mít klid. Rodiče se mnou podnikali výlety do okolí. Tátovu rodnou zemi Moravu jsme navštěvovali často.“

Nezapomínali přitom na Štramberk, který malíři skutečně přirostl k srdci. Mělo to své důvody, vždyť právě zde pro Zdeňka Buriana vše začalo (dle svědectví pamětníků byl ve Štramberku spatřen naposledy v 60. letech min. století).

................................................................................................................................................................

Malíř Zdeněk Burian - jméno, dýchající exotickou romantikou, navždy svázané s objevováním vzrušujících světů pravěku a dobrodružství, jméno, které s láskou vyslovují tisíce ctitelů již více než 80 let.

Když jsem jako malý chlapec poprvé nadšeně listoval knihou s ilustracemi Zd. Buriana, věděl jsem, že se zrodila celoživotní láska. Vůbec by mne ale tehdy nenapadlo, že jednou oslovím malířovu dceru s myšlenkou založení umělcova muzea, a že tak bude zahájena velmi zajímavá etapa nejen mého života. Na počátku 90. let minulého století byla pro realizaci podobných vizí velmi příhodná doba. Kvas společenských proměn vytvářel příležitosti na každém kroku, tvořivé nadšení bylo nakažlivé a přinášelo své plody. Žil jsem tehdy v Kopřivnici, malířově rodném městě, a proto jsem první kroky, společně s přáteli, vykonal právě zde. Brzy se však ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Město nemělo pro tento účel vhodnou budovu, a tak jsem svou pozornost zaměřil na blízký Štramberk, kde malíř strávil první (pro něj velmi důležitá) léta svého života, a inspirativní vliv místa na jeho tvorbu byl nezpochybnitelný. Dne 25. června 1991 vznikla ve Štramberku dobrovolná zájmová organizace Společnost přátel Zd. Buriana, 5. prosince pak muzejní nadace. Díky vstřícnému postoji tehdejšího vedení města, především starosty ing. Sochy, byly pro vznik muzea vytvořeny podmínky a ostravský architekt ing. Saktor se mohl pustit do díla. Dne 28. května 1992 tak bylo ve Štramberku, v jedné z nejstarších městských budov „pod dolní bránou“, slavnostně otevřeno malířovo muzeum, dokumentující umělcovu tvorbu prostřednictvím každoročních tématických výstav.

Muzeum, které by měly vidět všechny děti (jak svého času napsal redaktor Jar. Mervart z brněnské Rovnosti) patří od svého založení k vyhledávaným atraktivitám města, spoluvytvářejícím jeho nezaměnitelné kouzlo. Ve svých zdech hostilo nejednoho vzácného hosta, za všechny jmenujme prezidenta republiky Václava Havla v srpnu 1999. Přivítalo již desítky tisíc návštěvníků, ti starší z nich zde omládnou, mladší odcházejí poučeni. Je malou, ale vyhledávanou oázou klidu a zastavení v čase, který za jeho dveřmi ubíhá nekonečně rychleji. Je trvalou vzpomínkou na skromného umělce, který žil, snil a tvořil své magické světy i v těchto místech.

„U mě je to tak, že já ten obraz mám před svým duševním zrakem večer hotov a druhý den ho maluji  –  vidím to před sebou do posledního detailu.“ - říká malíř a dodává, že jen málokdo jej viděl malovat. Přesto byl tvůrcem neuvěřitelného množství nových světů. Že to skutečně trochu zavání magií? Zdeněk Burian by se jen pousmál …

Jaký tedy byl? Dílo a myšlenky mluví za něj. Nikdy jej bezezbytku nepoznáme. Nikdy nám nepřestane chybět. Vstupme tedy alespoň na chvíli do malířova muzea a nechme jeho dílo na sebe působit. Že je to mocné kouzlo, o tom vůbec nepochybujme.

..........................................................................

Prameny a použitá literatura (není-li uvedeno v textu):

Burian, E.: Vzpomínky. 1950 (kopie rukopisu, soukromý archiv).

Durčák, A.: Zdeněk Burian a jeho svět, katalog výstavy. Frenštát 2001.

Hochmanová-Burianová, E.: Zdeněk Burian - pravěk a dobrodružství (rodinné vzpomínky). Praha 1991.

Hrabovský, P.: Zdeněk Burian, primární, sekundární a terciální literatura. (DVD). Ostrava 2008.

Hýlová, A.: Vzpomínky. 80. léta (kopie strojopisu, soukromý archiv).

Korespondence mezi autorem a Evou Hochmanovou-Burianovou (soukromý archiv).

Korespondence mezi Zd. Burianem a E. Hanzelkou (kopie, soukromý archiv).

Podzimní vítr, bulletin Společnosti přátel Zd. Buriana (editor A. Durčák). Štramberk 1992-95.

Prokop, V.: Zdeněk Burian (pracovní varianta rukopisu). Sokolov 1998.

Prokop, V.: Zdeněk Burian a paleontologie. Praha 1990.

Prokop, V.: Zdeněk Burian. Praha 2005.

Zdeněk Burian 2005, sborník příspěvků k 100. výročí narození (editor A. Durčák). Štramberk 2005.

26.4.2013 9:49:56 | přečteno 6720x | andrea.hlavkova

Reprodukce: © Zdeněk Burian - heirs | Jiří a Martin Hochmanovi | www.zdenekburian.com
Texty: © Aleš Durčák (není-li uvedeno jinak)

 

Reprodukce: © Zdeněk Burian - heirs | Jiří a Martin Hochmanovi | www.zdenekburian.com
Texty: © Aleš Durčák (není-li uvedeno jinak)

Informační centrum Město Štramberk
load